Strach zit. Cesky atlet promluvil o zivote se syndromem Einsteina ci Muska

Clanek si take muzete poslechnout v audioverzi.

Dva venkovni ovaly. Nebo ctyri v hale.

Osm set metru.

Trat, na ktere jsem se uz v sestnacti letech stal halovym rekordmanem Ceske republiky do osmnacti let. Trat, na ktere mi v hale v te dobe patrilo dvanacte misto historickych svetovych tabulek bezcu stejne vekove kategorie.

Zvladnu ji probehnout za 1 minutu, 51 sekund a 27 setin.

Je to cas, kdy myslim jenom na beh. Necitim bolest, mam asi trochu posunuty prah. Palcive paleni svalu i plic prijde az pozdeji, po dobehu. Cim rychleji bezim, tim to nasledne utrpeni bude vetsi. To vim, ale neresim to.

Myslim, ze se ve mne aktivuje nejaky vrozeny lidsky instinkt, utec a prezij.

Kdyz bezim, tak nepremyslim. Kdyz nepremyslim, je mi dobre. Je mi nejlepe, jak mi muze byt. I proto beham.

I to je duvod, proc chci cas na trati dlouhe osm set metru stlacit co nejvice dolu. Mym cilem je dostat se na olympijske hry, probojovat se do velkeho bezeckeho finale.

Az do nej nastoupim, budu mit na ceskem dresu mozna pripichnute modre srdce, nebo duhove nekonecno.

Poprve jsem si na dres tenhle symbol dal na letosnim mistrovstvi republiky. Dobehl jsem druhy, coz by pro me obvykle bylo mozna trochu zklamani.

Tentokrat to ale byla i uleva.

Vsechno jsem mohl vysvetlit v rozhovoru za cilovou rovinkou.

,,Zavod byl trochu vycerpavajici, pred dvema tydny jsem prisel z psychiatricke lecebny, kde mi diagnostikovali Aspergeruv syndrom. Prave proto mam na dresu modre srdce, ktere je spolecne s duhovym nekonecnem mezinarodnim znakem autismu."

Mohl jsem to na draze rict vsem, kdo poslouchali. Konecne. V sedmnacti letech jsem se dozvedel, kdo opravdu jsem.

Jsem jiny nez vetsina z vas. Zdanlive stejny, a presto tak moc jiny, ze to slovy ani nejde vysvetlit a tezko si to kdo dokaze predstavit.

Zaroven nejsem nekonecne vyjimecny. Je nas autistu vic. V prumeru jeden ze sta. I vy nejakeho pravdepodobne znate.

Nebo treba teprve poznate. Budete mu moci pomoci, treba to bude potrebovat.

I proto chci vypravet svuj pribeh. Udelal jsem to po zavode na draze, mluvil jsem o nem v atletickem podcastu Strekari a otevru ho i tady. S cilem, abyste nas mohli trochu pochopit, s nadeji, ze to muze nekomu pomoci.

Od vybuchu k pochopeni

Ucitelka si myslela, ze me chovani napravi poznamkou v zakovske knizce.

Byla daleko od pravdy. Ve vsem. Nebyl jsem vinikem situaci, do kterych jsem se dostaval a za ktere pribyvala dalsi a dalsi napomenuti. Zadna dutka zaroven nemohla me chovani jakkoliv zmenit, ale to vim i ja az dneska.

Ucitelka nevedela nic.

Poslala me do pedagogicko-psychologicke poradny, nasli mi dysgrafii a dyslexii, coz nebyl ten zasadni problem a ani pricina meho obcas nezvladatelneho chovani. Deti muj handicap vycitily daleko rychleji nez dospeli.

S radosti toho vyuzivaly.

Byl jsem svym chovanim a zajmy jiny nez spoluzaci v prvni tride zakladni skoly a navic jsem byl chytrejsi nez vetsina z nich.

Cist jsem se naucil ve ctyrech letech.

Pamatoval jsem si treba temer vsechna hlavni mesta sveta. Nezajimaly me detske knizky, lezel jsem v encyklopediich.

Ostatni to nechapali a rychle se naucili, jak me zahnat do kouta. Doslova. Vedeli, ze pokud me budou dostatecne dlouho provokovat, prijde vybuch vzteku. Vyuzivali toho, a pak ze sebe delali obeti meho chovani. Jednoduse na me vsechno svedli.

Byl jsem preci jen rozdilny. Stejny, zdanlive normalni, presto uvnitr uplne jiny. Nechtel jsem s nimi nic mit, netouzil jsem po jejich kolektivu.

Poznali to, vycitili to.

Bohuzel 95 % autistu se presne takhle stane v prubehu zivota obeti sikany. Me to potkalo prave hned pri nastupu na zakladni skolu.

Byla psychicka i fyzicka. Treba takova, ze me kluci primackli na umyvadlo, az me bolelo bricho, a pustili na me v mrazu ledovou vodu, z cehoz jsem byl pochopitelne nemocny.

Stal jsem se pro ne jednoduchym zdrojem okamzite zabavy.

U nas na vesnici navic byla spolecnost ve tride nastavena tak, ze byt inteligentni a cilevedomy je duvod k dalsimu posmechu.

Vyslechl jsem si ho hodne, reagoval na nej vybusne.

Ze strany ucitelu to bylo nepochopeni. Ani oni si nic neuvedomovali. Nevedeli, stejne jako jsem to nevedel ja, ze podstata celeho problemu je daleko hloubeji nez v navalech vzteku, ktere vyusti treba v prevraceni skolni lavice.

Snazili se me vychovavat. Jenze to neni mozne. Nas mozek kvuli jine skladbe proteinu prenasi informace mezi neurony jinak, nez je tomu u vetsinove populace. Nejde to opravit, nejde to napravit zadnou dutkou.

Nejde to napravit ani zadnymi leky. Nikdy se sve formy autismu nezbavim. Musim se pokusit s nim zit.

Je to nase prirozenost, kterou je mozne pouze akceptovat a snazit se ji chapat. Tak jako my se snazime chapat tu vasi, vetsinovou.

Az o hodne pozdeji jsem zjistil, ze v nejake lekarske zprave z te doby kdosi vyjadril domnenku, ze by se mohlo jednat o Aspergeruv syndrom.

Nikdo ji ovsem nevenoval pozornost.

Kazenske postihy mely asi stejny efekt, jako by mely u paraplegika za bojkotovani telocviku. Bohuzel.

Nakonec jsem skoncil u domaci vyuky.

Rodice me rano vzali do kancelare a ja si jel hodiny podle rozvrhu. Matematika, cesky jazyk, prirodoveda...

Podstatnou cast prvniho stupne jsem stravil v kancelari, kde mama s tatou podnikali v realitach.

Ulevilo se ucitelce, ulevilo se asi i rodicum a ulevilo se i mne.

Vsichni vedeli, ze mimo detsky kolektiv se mnou nebude problem. Rozhodne ne ten, ze bych se neco nenaucil. Naopak. S radosti jsem si napsal pisemky ve variantach A i B, protoze jsem to zkratka umel a bavilo me to.

Vedel jsem, ze do ,,sve" tridy uz se na delsi casovy usek vratit nechci a ani nemuzu. Znovu bychom se vratili do kolobehu sikany a mych vybuchu.

Vysvobozenim tak byl paty rocnik a prijimacky na osmilete gymnazium, tam uz se mi kvuli inteligenci nikdo nesmeje. Vsichni jsou chytri, vsichni chteji v zivote neco dokazat. Jsou chapavejsi i k odlisnostem, ktere mame.

A ja mezi nimi dokazu dobre fungovat. Dutky, poznamky i navaly vzteku vymizely. Neni to tak, ze bych nedokazal vyjit s ostatnimi.

Beh jako unik i zachrana

Behat jsem zacal pred deseti lety. Presneji receno sesteho zari 2011.

Muzete si v databazi atletickeho svazu vyjet moje vysledky a zjistite, ze jsem nebyl zadne zazracne dite. Spis jsem byl dost podprumerny.

Nemohlo me to odradit, protoze pro me je vasen beh samotny. Je to pohyb, ktery me naplnuje, a v mych zacatcich ho neprovazely sny o medailich, olympijske ucasti.

Tohle vsechno prislo az pozdeji, po letech treninku a vyvoje.

Behal jsem zpocatku jednoduse proto, protoze me to bavilo.

A taky to je unik. Unik od vlastnich myslenek, od vsech problemu. Od premysleni o sobe samem, od hledani sveho mista ve spolecnosti a v tomhle svete.

Muj mozek si neumi dat pauzu. Pri behu a s hudbou v usich je to jedna z mala vyjimek, kdy si ulevi a nejede na plne obratky.

Beh mi dava emoce a taky mi dal skupinu lidi, se kterou se citim ze vseho nejlepe. Na Spartaku Praha 4 jsme opravdova rodina. Kdo se jednou stane clenem tohoto klubu, casto se tam cely zivot v ruznych rolich vraci.

Citim se tam opravdu dobre.

Tady me vsichni znaji, vsichni me prijimaji takoveho, jaky jsem. Muj trener Vaclav Janousek i moji partaci. Ostatne je to trener, kdo o mne vi asi nejvic. Vic nez moji rodice. Prave jemu jsem rekl o svem umyslu jit se lecit do psychiatricke lecebny.

Prave on me rozhodnuti hned podporil a do Motola me odvezl.

Narusilo to sezonu, ve ktere jsem se chtel zase posunout o kus dal. Zaroven to pro me byla sance, abych vubec mel nejakou budoucnost.

Chytry, ale jiny

Znate lidi s Aspergerovym syndromem z minulosti i ze soucasnosti. Mozna to o nich ani nevite.

Ludwig van Beethoven. Nikola Tesla. Henry Ford. Franz Kafka. Albert Einstein. A rada dalsich geniu mezi ne patrila.

Jsou to lide, kteri dokazali obrovske veci, a presto casto zili v nesmirnem smutku a jejich ciny byly nezridka doceneny az davno po jejich smrti.

A pak jsou tu take osobnosti soucasneho sveta.

Napriklad Elon Musk.

I on je na tom v necem stejne jako ja a uplne jinak nez vy. Zkuste pochopit jeho obcasne vyroky na socialnich sitich. Pro vetsinu lidi jsou nesrozumitelne. Detinske, nekonvencni, zkratka jine.

Velmi castym projevem naseho syndromu je totiz pomerne vysoky koeficient IQ, ale nizky koeficient EQ.

Inteligencne mohu byt ve svych sedmnacti letech ve veku triadvacetileteho prumerneho jedince. Fyzicky jsem diky sportu na urovni dvacetileteho. Ale kdyz dojde na socialni inteligenci, muzu byt na urovni dvanactileteho.

I proto vam prijde, ze se Musk chova obcas divne. Jeden z nejvetsich, vlastne mozna vubec nejvetsi vizionar dnesniho sveta pise vety, kterym nikdo nerozumi. Ani jeho vystupovani nelze napasovat do pravidel obvykleho chovani.

Vidime svet jinak. Nejsme prumerni.

Kdyz jsem zjistil svou diagnozu, zacal jsem Aspergeruv syndrom hodne studovat. Sehnal jsem si knizky, snazil se pochopit jeho podstatu. Podstatu sebe sama.

Zpetne samozrejme vidim, ze jeho projevu bylo v mem chovani hodne.

Nevim, jestli jsem jako mimino ukazoval na hracku a koukal do prazdna, coz je jeden z prvnich znaku, ktere se mohou objevit. Vim ale treba, ze memorovani ruznych veci patri mezi dalsi pruvodni jevy. Tam spadaji moje hlavni mesta statu sveta.

U lidi s nasim hendikepem se take objevuje zmineny posunuty prah bolesti. Dovedu si predstavit, ze mi to v zavodech pomaha. Dokazu jit dal za hranu nez moji souperi.

Nejhorsim pridruzenym onemocnenim a pruvodnim znakem je ten, ktery me privedl do psychiatricke lecebny v Motole, kam me prave Vaclav Janousek odvezl.

Klinicka deprese. Ne depka, kterou ma obcas kazdy. Deprese.

Kdybych nemel Aspergeruv syndrom, nemel bych deprese. Je to podobne, jako kdyz lide s diabetes maji nadvahu, protoze ji to onemocneni zpusobuje.

Deprese je nejhorsi projev, ktery mou nemoc provazi.

Dlouho jsem znal jenom ji. Nevedel jsem, z ceho vychazi. Neznal jsem svoji diagnozu a nemohl se ji alespon trochu chytit, snazit se ji pochopit.

Strach zit, hnusny pocit

Spachat sebevrazdu jsem se pokusil opakovane. Myslim si, ze tech pokusu mohlo byt ke dvema desitkam.

Nektere byly naivni, jine vazne. Nebudu je popisovat, protoze nechci nikomu davat navod. Muzu jenom rict, co me k nim vedlo.

V mych projevech trva deprese radove mesice. Pul roku i dele.

Jsou to dny uplneho prazdna a urciteho vedomi zbytecnosti vlastni existence. Uvazuji tak, ze nikdo z nas nic neznamena, protoze nas vzdycky muze nekdo nahradit.

Kdyby se nenarodil Isaac Newton, zakony gravitace a pohybu by o par dekad pozdeji popsal nekdo jiny. Proc? Protoze spolecnost jako takova se dostala na vyvojovy stupen, ktery je dovolil popsat. Neni to dilo jednotlivce.

V tu chvili hodnotim svoji existenci jako zcela nepodstatnou.

I kdybych zabehl svetovy rekord, dosahl bych ho diky technologickemu pokroku a znalosti pokrocilych treninkovych metod. Nebyl bych na stejne startovni care jako treba Emil Zatopek.

Navic by to byl rekord, ktery by stejne zase byl casem vymazan a s nim i moje jmeno, moje existence. Je tezke, zbytecne zit s takovym vedomim.

Na svete je temer osm miliard lidi. Smrt jednotlivce nic neznamena.

Vim, ze to zni asi sarkasticky a drsne, protoze se bavime o vaznem tematu, ale ve sve depresi to presne takhle vnimam.

Je to strach zit.

Strach cokoliv udelat, absolutni prazdno.

Hrozne hnusny pocit, ktery bych nikdy nikomu nepral zazit.

Navic jsem si ho dlouho nechaval pro sebe. Uzavrel jsem se do sveho sveta a myslenek a nikomu o svych vlastnich problemech nerikal. Rodice treba nevedeli skoro nic. A me samotneho i kvuli predchozim zkusenostem nenapadlo rici si o pomoc.

Az do chvile, kdy jsem byl smrti opravdu blizko.

Vim, ze nechci zemrit. Po kazdem z tech pokusu jsem si tohle uvedomoval. Vedel jsem, ze by to bylo spatne. Trapi me, ze jsem se o to pokusil. V tu chvili jsem mel jedinou a vzdycky mozna posledni sanci zkusit s tim neco delat.

Naposledy, po predavkovani se leky, jsem ji vyuzil.

Jel jsem za trenerem a rekl mu celou pravdu tak, jak ji rikam vam. Sveril jsem se mu, ze se chci zkusit lecit. Chtel jsem zjistit, proc se do takovych stavu propadam a co se s tim da delat.

Hned me podporil. Kez by mel kazdy komu se sverit, nekoho, kdo mu pomuze. Pokud ale nikdo takovy neni, vzdy je moznost obratit se na lekare. Nejlepsi mozne reseni depresivniho stavu.

Jsem rad, ze jsem to udelal.

Utikam, abych zustal

Musim si pred sebe stavet dlouhodobe cile. Potrebuji nekam smerovat.

Muj syndrom je tu se mnou neustale, kazdou vterinu meho zivota. Nikdy nezmizi a nikdy me neopusti.

Muzu mu doslova utect na treninku, ktery mam i sedmkrat tydne a trva nekolik hodin denne. Vzdycky ale nakonec skonci. Nemuzu behat porad. Musim se jednou zastavit a s tim zastavenim se vrati myslenky a premysleni.

Strach z nicoty, ze zivota.

Pokud to chci prekonat, musim mirit vysoko a smerovat k tomu. Verim navic, ze ja diky sve inteligenci vysoko mirit mohu.

Pokud bych mel jen trochu jinou formu tohoto onemocneni, treba by to bylo jinak. Treba bych vyuzil invalidni duchod, ktery mi nalezi, a rozhodl se stravit zbytek zivota v pecovatelskem dome. Chapu, proc to nekteri lide udelaji, a pro mnohe je to spravne reseni.

U sebe ale vidim, ze ve spolecnosti nakonec fungovat mohu a mohu v ni hrat vyznamnou roli. Proto mam ony vysoke cile.

Chci se dostat do velkeho olympijskeho finale. Nevim, jestli to bude na osm set metru nebo na delsi distanci, ale tenhle cil je jasny. Sportovni.

V profesnim zivote bych se chtel venovat politice na celostatni urovni a na pude parlamentu pomoci lidem trpicim ,,neviditelnym handicapem".

Vim, ze to zni mozna az prilis troufale, sam vim, ze ani z teto pozice nemohu menit mysleni lidi. Ani tech, co takovou poruchou sami trpi, a ani tech, co je odsuzuji. Zaroven mam jasno, ze timto smerem chci napnout sve sily a soustredit sve mysleni.

Pokud bych se mel spokojit s necim, ceho dosahnu pohodlne a lehce, zase bych se propadl do pochybnosti o podstate sveho byti.

Obcas se snazim tyhle stavy zahnat i nejakou momentalni vyzvou.

Napriklad jsem behem lockdownu zabehl maraton ve svem pokoji. Ode zdi k topeni a zpatky. Podle hodinek to bylo 42 kilometru, 195 metru za 3 hodiny a 52 minut. Mel jsem trochu problemy s kycli, ty otocky ji moc nepomohly...

Ten maraton se stal mezi atlety trosku mym poznavacim znamenim.

Jindy jsem treba vyrazil pesky sedmdesat dva kilometru z Rican do Tabora na nadrazi. Mel jsem treninkove volno, tak jsem se sel projit, trvalo to nejakych deset hodin.

Deset hodin, kdy jsem nemusel premyslet, mel jsem svou vyzvu.

I tohle je obrana pred uzkosti.

Modre srdce na dresu

V psychiatricke lecebne v Motole jsem stravil tri tydny.

Byly to tezke tri tydny.

Nemohl jsem behat. Respektive me za celou dobu pustili dvakrat na deset minut. Na chodbu mezi pokoji a na miniaturni predzahradku.

Pripadal jsem si trochu jako ve vezeni, coz umocnovala zamrizovana okna.

I spolecnost, kterou bych si v normalnim zivote nikdy nevybral. Nejcasteji ji tvorily holky s poruchou prijmu potravy, celkove to nebyla pekna atmosfera a nemeli jsme si moc co rict..

A do toho vsechny zakazy, kterymi se nas snazili chranit, ale mozna spise davali navod.

Vzali mi treba pravitko na rysovani. Nikdy by me nenapadlo, ze by se clovek mohl chtit zabit pravitkem nebo treba ziletkou z holiciho strojku. Po navsteve v Motole uz tusim, ze to mozne je.

Ackoliv jsem tam stravil vic casu, nez bych si byl byval pral, a smysl podle meho davala pouze ranni vizita pani doktorky, rozhodnuti vydat se tam bylo spravne.

Po dvou tydnech meli doktori jasno.

,,Trpite Aspergerovym syndromem."

Zaroven mi predepsali antidepresiva, ktera od te doby uzivam.

Nekteri lide si reknou, ze diagnoza neni dulezita, kdyz stejne podstata problemu nejde nijak lecit.

Pro me byla dulezita ohromne. Vim, ze se u me porad budou stridat lepsi a horsi obdobi, ze budu obcas chtit nekoho videt a jindy vubec ne. Nikdy si nebudu moct svou naladu naplanovat dopredu, protoze ji neovlivnim.

Na druhou stranu budu alespon castecne chapat, proc se musim citit tak, jak se citim.

Zaroven je pro me tahle diagnoza urcity zavazek. Vim, ze o ni muzu otevrene mluvit, coz se jeste v nedavne minulosti moc nenosilo. Muzu se k ni prihlasit a treba dat nadeji dalsim lidem se stejnym hendikepem, ze nejsou sami.

Rozhodne totiz nejsou.

Muzu si na dres pripnout modre srdce a ukazat ho.

Myslim, ze i v mem okoli jsou konkretni lide, kteri stale cekaji na to, az podstatu svych pocitu a problemu objevi.

Verim take, ze se posuneme jako spolecnost a nebudeme se divat na deti, jako jsem byl ja, jenom tim letmym a odsuzujicim pohledem. Nehodime je do skatulky problemove, ale zkusime se dostat hloubeji a pomoci jim.

I proto se snazim ukazat svuj konkretni pripad, sve pocity, a ne pouze nejakou klinickou studii.

Vsechno tohle rikam s vedomim, ze ani ja sam nemam ve svem zivote nijak vyhrano. Nemuzu rict, co se v nem odehraje.

Stale se snazim naucit se chovat, jako se chovate vy. Videt svet, jako ho vidite vy. Cim dal tim lepe skryt svou jinakost a hrat spolecensky prijatelnou roli. V sedmnacti to jde lepe nez v sedmi v prvni tride. Verim, ze v budoucnu muj hendikep bude mensi a mensi a treba se stane jednou vyhodou.

Pokud se nekdo v mych pocitech poznal, nebojte se rict si o pomoc. Pokud nekoho s mymi pocity znate, nebojte se mu pomoci.

-

Na www.bezfrazi.cz naleznete vice nez 350 dalsich autentickych vypraveni sportovnich osobnosti, radu z nich lze poslouchat i v audioverzi namluvene prednimi ceskymi herci.