Sklare udali vlastni delnici. Kniha lici osudy zmarene komunisty

Clanek si take muzete poslechnout v audioverzi.

,,Bud pripraven!" Kdo by neznal slavne skautske heslo? Kdyz vsak toto zvolani variuje basnik a publicista Milos Dolezal, nema na mysli skauty, nybrz pionyry, kteri si pozdrav prisvojili. Funkcionari mladeznicke organizace SSM volali: ,,K budovani a obrane vlasti bud pripraven", na coz mladez v rudych satcich odpovidala: ,,Vzdy pripraven!"

V Dolezalove pojeti se tato replika meni na velmi prilehave: ,,Bud pripraven k udani!" Prave tak ctyriapadesatilety drzitel Magnesie Litery pojmenoval knihu dokumentarnich povidek z 50. let minuleho stoleti, kterou nedavno vydalo nakladatelstvi Host.

Jednomu z nejkrvavejsich obdobi nasich novodobych dejin uz se Dolezal venoval mimo jine v biografii patera Josefa Toufara nazvane Jako bychom dnes zemrit meli, ktera ziskala cenu Kniha roku Lidovych novin. Novinka pohlizi na 50. leta optikou sedmi pribehu. Vsechny se odehravaji na Vysocine, nebo tam alespon maji podstatnou stopu.

,,Nemohl jsem si predstavit, ze by moji vlastni urednici a delnici mohli me dati zatknout," cituje autor Cenka Cisare, sklare, filantropa, muze, ktery si dokazal uzivat zivot - a pral to i druhym. Ti sami lide, ktere za protektoratu podporoval a branil jejich nasazeni pri praci v reichu, ho hned po osvobozeni pripravili o podnik, svobodu, zdanlive i cest. Ustvany Cisar nakonec obratil zbran proti sobe. Ani to vsak zdivocelym sousedum nestacilo - protoze jeste tu byla sklarova rodina.

Soukromy hospodar Vaclav Prusa celil likvidacnim tlaku, jehoz cilem bylo ho zlomit a primet vstoupit do JZD. Skoncil v kriminalu, kde jej zastrelil polodementni bachar Jan Blahut. Zcela bezduvodne, pri otrocke drine za mrizemi. Co na to spravedlnost? Prusa se po letech dockal posmrtne rehabilitace, jeho vrah nebyl potrestan nikdy.

Jine Dolezalovy pribehy jsou az tragikomicke, zejmena zvracena romanticka eskapada estebaku Ruzicky a Skocdopolove. Sve milostne trable si pisemne vysvetluji i pri vyslechu muze obvineneho v ramci kauzy Babice, na tom samem archu papiru, kde se objevuji poznamky z brutalniho vysetrovani. Zenaty Ruzicka doslova skemra o lasku, odmitnuti si kompenzuje arogantnim chovanim v zamestnani na jihlavske centrale StB i v soukromi.

Kazdy ze sedmi pribehu doprovazeji dobove fotografie, na kterych autor diky dlouholete praci s prameny a znalosti realii dokazal rozpoznat radu detailu. Dolezal se zaroven dokaze beletristicky vcitit do postav. ,,Uz nebylo sily celit te priserne denunciaci, podporovane novymi mocipany," pise o Cenkovi Cisarovi. ,,Uz vydal veskerou energii na stale vysvetlovani, psani obhajob, dozadovani se slyseni. Ponizeni proniklo do hlubiny duse. Krehka a za valky tolik zkousena psychicka rovnovaha se zhroutila," lici Dolezal, jak ponizeny sklar nakonec ,,zustal sam se svym svedomim".

Nekdy se v jednom cloveku potkaji tendence, ktere pokladame za protiklady. Muze z toho vzniknout nezamenitelna dynamika. V osobnosti Milose Dolezala se az pedanticka presnost sesla s basnickou imaginaci, pricemz vysledkem stretu techto krajnosti jsou jeho pusobive dokumentarni povidky. Dolezal v prubehu let vytvoril specificky publicisticky podzanr, respektive propsal svou bohatou osobnost do faktografickych pribehu ceske minulosti natolik precizne, ze se stavaji tak trochu dolezalovskymi, neodmyslitelne spjatymi s jeho interpretaci.

Dolezal nebyl prvni, kdo psal o cihostskem farari Josefu Toufarovi, o tom, jak se mu v prosinci 1949 pri slaveni mse pohnul za zady krizek, kterak duchovni skoncil v estebackych mucirnach a neoznacenem hrobe. Autorovo patrani a zaujeti pro Toufaruv osud presto vyustilo v necekany bestseller. Kniha plna detailu a na prvni pohled nevyznamnych fotografii dokazala tragickou situaci zobrazit nebyvale plasticky, vroucne.

Nejinak je tomu v Dolezalovych aktualnich historickych povidkach, jen s tou vyhradou, ze zde autor casto vypravi sve pribehy vubec poprve. Dukladne zna nejen archivy a dokumenty, ale take sve sousedy. Vi o starych krivdach i o tom, co znamenaji dnes. Potomci nekdejsich nepratel se na sebe obcas stale divaji pres jediny spolecny plot.

Pridomek ,,dokumentarni povidky" nesou uz Dolezalovy starsi knihy Curda z Hliny, Do poslednich sil a 1945: leto besu. Puvodne melo jit o trilogii spjatou se 40. lety, nyni ji autor rozsiril o dalsi dekadu a uz v jednom rozhovoru naznacil, ze se poohlizi po pribezich let ze 60. a 70. let.

Trisetstrankove Bud pripraven k udani zavrsuje pribeh jedine zde zachycene osobnosti, ktera je verejnosti siroce znama, a sice basnika Jana Zahradnicka. Dolezal se nicmene i tady soustreduje na to nezname, ci opomijene, tedy na posledni mesice jeho zivota po propusteni z komunistickeho lagru.

Komplikovana Zahradnickova osobnost je na svobode vystavena zivot ohrozujicim zdravotnim komplikacim, trvajici stigmatizaci i slozitemu hledani vztahu k vlastnim detem, ktere roky nevidel. Dcerku Marii vlastne nikdy - rodice ji pocali pri Zahradnickove kratkem preruseni trestu, kdyz byl uvolnen na pohreb svych starsich dcer, jez zemrely na otravu houbami. Nejmladsi ctyrleta Marenka rika Zahradnickovi zpocatku ,,strycku", nacez po jeho smrti prohlasi: ,,Napred jsem nemela tatinka, pak jsem ho zase mela a ted uz ho zase nemam."

Dolezal je podobne lapidarni. Nezdima ze ctenaru emoce zbytnymi slovy, nedojima se nad krivdami, nechava tragiku doby zaznit primocare - a o to ucinneji. Dava tak zmarnenym osudum vic nez historickou pamet. Dava jim novy obsah.