Samopal v zadech, lagr. Ludvig vypravi o uteku za svobodou a NHL

Wayne Gretzky. Behem kariery si vybudoval povest nedostizneho fenomenalniho hokejisty, ale taky slusneho, neokazaleho profika, co se verejnych projevu tykalo. Proto, kdyz v listopadu 1983 po zapase s New Jersey Devils prohlasil, ze jde o ,,Mickey Mouse organisation", ktera zesmesnuje ligu tim, jak mizerny tym ma, jednalo se v ramci NHL o poradne pozdvizeni.

Oilers tehdy vyhrali 13:4 a Gretzkymu, ktery ten den udelal osm bodu, bylo lito souperovych brankaru, kteri museli snaset tu potupu. Zvlast proto, ze jeden z nich, Ron Low, byl jeho kamarad. Dodnes se na tenhle komentar nejlepsiho hrace vsech dob v lize nezapomnelo. Stejne tak na nasledujici zapas Oilers v New Jersey, kdy prisla plna hala, spousta lidi na sobe mela neco s motivem Mickey Mouse a na Gretzkyho vytrvale buceli.

A vite co? Ja v tom potupnym utkani hral taky. I pres me nejakej z tech trinacti golu sel. Zaroven jsem to byl ja, kdo ve ctvrty minute daval na 2:0 pro Devils, coz byla posledni radost, co jsme si ten vecer uzili. Pak uz jsme zacali dostavat meltu. Koncem ty sezony, kdyz jsme pak hrali v Edmontonu znova a jako pokazdy od toho slavnyho vyroku jsme jim to chteli natrit za kazdou cenu, jsem za stavu 3:3 v samym zaveru mohl rozhodnout, ale trefil jsem tycku.

Skoda, mohl jsem byt slavnej. Ale to neni duvod, proc tohle cely zminuju... Vypravim to proto, ze nejakej Honza Ludvig se vubec ocitnul v techhle kulisach. Tenhle malej ferda, krtek sotva metr sestasedmdesat, narozenej v komunistickym blbakove a vyrustajici na libereckym sidlisti Jerab - nebo Bojiste, co vam prijde lepsi - hral v osmdesatych letech NHL a vydrzel v ni sedm sezon.

Jen proto, ze mel sen. A proto, ze pro svuj sen neco udelal.

Obnaselo to treba i pochod slovinskyma horama s nabitym samopalem v zadech, mozoly od krumpace v pristehovaleckym lagru, strach, nejistotu a... Jo, i koule na to vzit svuj osud do vlastnich rukou v casech, kdy se to vubec nenosilo. Kdy to bylo dokonce odsuzovany a hrozilo, ze kvuli tomu uz nikdy neuvidite rodinu.

Ale jen diky tomu si mohl Honza Ludvig z Jerabu zahrat proti Gretzkymu v jeho nejslavnejsich letech.

Diky tomu si Honza Ludvig z Jerabu mohl potrast rukou se svyma idolama, ktery znal casto jen z osmatanejch karticek, co mu posilala teta.

Diky tomu je Honza Ludvig z Jerabu hrdej, ze kdysi udelal nejvetsi rozhodnuti svyho zivota a svuj sen promenil v realitu.

Zas a znova porad lhali

Ten ramus se neda prirovnat k nicemu jinymu, co jsem kdy jindy v zivote slysel.

Rusky migy delaly nad Libercem smycky a poustely se cumakem stremhlav dolu, nez to tesne nad barakama ohnuly. Buracivej zvuk motoru a upornej dojem, ze tentokrat uz se ta stihacka musi o nejakou strechu fakt rozflakat, mam zarytej hluboko v mozku. Rve mi v hlave dodnes, i po tech letech si ho vybavim uplne presne, stejne jako pocit potupy a zastrasovani, kterej mely v lidech tyhle manevry vyvolat. Stali jsme se skolni druzinou na travnatym kopci zvanym Smetak a trnuli.

V srpnu osmasedesatyho mi bylo necelych sedm, a protoze jsme nejakou dobu ani nesmeli ven, byl jsem vetsinu casu doma s maminkou, ktera co chvili propukala v plac. Tata mezitim jezdil po Liberci a psal na rusky tanky sprejem hesla. Z jeho vypraveni taky vim, jak se tanku na namesti zasekl pas a poboril podloubi, z cehoz existuje slavna fotka. Okolo stali lidi, hazeli dlazebni kostky a rvali, at Rusaci tahnou do hajzlu. Jeden z vojaku pak z tanku vystrcil hlavu, vzal kulomet a do davu to narval.

Na radnici dnes visi pas se jmeny deviti obeti tehle strelby.

Cela rodina jsme spolu s tisicovkami dalsich byli na jejich pohrbu v libereckym krematoriu. Pamatuju si mladou slecnu, co stala vedle me, a ja na ni ziral. Ona najednou omdlela. Vidim pred sebou uplne jasne, jak se ji protocily oci, ze byla videt jen belma. Pak se sesunula k zemi. Myslel jsem si tehdy, ze umrela. Lidi se k ni vrhli na pomoc a nas decka rodice odvedli.

Mam proste z ty doby docela silny zazitky, ktery moje smysleni o komunistech docela ovlivnily.

Ono uz jen kdyz jsme se koncem toho leta vraceli z dovoleny v Jugoslavii a cestou v Rakousku jsme se v mistnich novinach docetli, ze je Ceskoslovensko okupovany, byla to sila. Rodice se v aute silene hadali. Ja zarazene sedel na zadnim sedadle nasi ajrovky, elegantniho kabrioletu z roku 1934, co tata prerizl autogenem, dal do nej motor z wartburga a udelal z nej ucineny delo. Poslouchal jsem a svoji detskou optikou vnimal jen slzy a zvyseny hlasy. Tata chtel zustat v cizine, mamka, ktera byla puvodne z Moravy, byla proti, protoze se obavala, co by bylo se zbytkem rodiny.

Pritom bychom nebyli jedini z nasich blizkych, kdo emigroval. Teta a strejda tehdy v osmasedesatym utekli a modla nasi rodiny, strejda z tatovy strany, to zvladnul uz po valce. Jmenoval se Rudolf Protiva a byl to letec v Anglii. V Hostivici na kraji Prahy po revoluci dostal in memoriam titul cestneho obcana. Zazil presne to, jak piloty z Anglie nejdriv vsichni vitali, aby pak ty, co nestihli vcas vzit roha, zavreli.

Ve skole jsme se ale o nicem takovym neucili. Kdyz nam vykladali historii, ptal jsem se pak taty, proc mi rika neco uplne jinyho nez ucitele. Na to on odpovidal: ,,Vezmi si ty knizky, obrat je vzhuru nohama a presne tak to bylo."

Sam jsem v prubehu zivota zjistoval, jak nam lhali. Zas a znova porad lhali

Hokej v zahranici

V sestnacti, kdyz jsem se s narodakem dostal na tri tydny do Kanady - coz me sokovalo samo o sobe, protoze jsem necekal, ze zrovna me tam soudruzi pustej - jsem definitivne poznal, jak nam doma kecaji. Slychal jsem, jak imperialisti vykoristuji lidi, jak je na Zapade hlad, na vsechno se stoji fronty a strili se tam. Ja ale videl jen usmevy na tvarich, slusny lidi, co na sebe byli hodni, vsude cisto a poradek. A kluky z juniorskych mancaftu, s nimiz jsme hrali, co v chevroletech smykovali pred stadiony, aby nam ty svy fara ukazali. A my tam stali v tezkych zelenych sakach s cervenyma kravatama a zirali, dokud nas politruk, co tam byl s nama, neodvedl stranou, abychom to nevideli.

Po navratu nam pak na textilni prumyslovce ucitel vypravel zase nejaky bludy. Jak v Americe a Kanade kvete zlocinnost, je tam bordel, vsechno spatny... A ja, jak jsem tam byl par dnu zpatky, jsem zvednul ruku a zeptal se neco ve smyslu: ,,Soudruhu profesore, a proc lidi emigruji od nas do Ameriky a jeste jsem nikdy neslysel, ze by nejakej American emigroval k nam?" Uz jen to byla cira drzost, ale ja jeste dodal - abych zamachroval, uznavam - ze jsem tam ted byl a nic z toho, co on nam tady vyklada, jsem tam nevidel.

Plesatej profesor, jehoz jmeno si pamatuju, ale nema smysl ho zminovat, zrudnul tak, ze jsem myslel, ze mu prasknou zily na spancich. Rekl mi, ze po hodine se mam hlasit u neho v kabinetu. Tam mi zacal vykladat, jak bylo Sovetskemu svazu ublizeno ve druhe svetove valce a kdesi cosi.

,,Jeste jednou zpochybnite socialistickou filozofii naseho statu a pamatujte si, ze za to budete tvrde pykat," rozloucil se se mnou.

Nebyl to zdaleka jedinej priklad myho nepohodlnyho dotazovani.

,,Proc?" byla moje oblibena a casta otazka, ktera ale v ty dobe nebyla uplne popularni. Odpovedi mivaly spolecny raz.

Ze jsem hajzl. Rozcapenej spratek.

Tykalo se to i hokeje. I tam jsem se hodne ptal, protoze jsem chtel, at mi treneri vysvetli, jakej ma ta ktera vec duvod. Nic vic. Jenze u spousty z nich jsem i proto narazel. Nechapali, ze se neptam, abych je zbavoval respektu. Ja bych jim ho naopak dal vic, jen kdyby mi na moje otazky odpovedeli a vysvetlili nektery veci.

Jenze to tehdy nebylo popularni. Zvlast detem se zkratka nevysvetlovalo. Nikdo nic nevysvetloval.

Ja pritom chtel poslouchat, chtel jsem se lepsit, jen jsem potreboval vedet, proc se maji nektery veci delat zrovna takhle. Jo, byl jsem hajzlik. Zaroven s odstupem vim, ze kdyz ti okoli neustale opakuje, ze jsi takovej a makovej, v urcitym bode se tak proste chovat opravdu zacnes.

Tak podle vas jsem hajzl? Oukej, tak ja jim fakt budu...

Nosil jsem samozrejme na tehdejsi dobu dlouhy vlasy a bylo na dennim poradku, ze me nekdo posilal ostrihat. Neni se co divit, ze dodnes nemam uplne kladnej vztah k autoritam. Pozor, neplati to o lidech, kteri neco vedi o zivote. Pred nimi dokazu srazit paty a nasloucham. Jenze komunisti, kteri neco kazali a pak se chovali jinak, si muj respekt neziskali. Jejich mantra byla, ze jsme vsichni stejni, stejne odmeneni, a sami pak meli vily na Orliku a zili si jako prasata v zite.

Nesnasel jsem tuhle fales. Odmalicka jsem ji bytostne nesnasel.

Teta, ktera v osmasedesatym se strejdou emigrovala do Kanady, mi posilala hokejovy karticky. Dopisy pokazdy dorazily otevreny a pak znovu prelepeny, ale fotky slavnejch hracu v nich zustavaly a ja si je pak lepil na skolni knizky.

Na slabikari se vyjimal Bobby Clarke z Philadelphie. Bezzubej kudrnac bez helmy. Symbol Broad Street Bullies, ktery v sedmdesatych letech drtili NHL.

Pri trenincich jsem si na neho hral. Predstavoval jsem si, ze jsem on, a snazil se chovat, jak by to asi Bobby zrovna delal. Vysnil jsem si, jak vypadaji jeho pohyby, jak strili, jak se rve o puk a takovej jsem ten den byl i ja. Klukum jsem to vzdycky dopredu oznamil. Stejne jako kdyz jsem se na chvili ve svy hlave staval nekym ze svejch domacich idolu. ,,Hosi, dneska jsem Venca Nedomansky," rikal jsem treba. Jindy jsem byl Vlada Martinec, pak zase Ivan Hlinka.

I oni byli moje hvezdy, je jsem navic aspon mohl hltat v televizi. Za nas to sice byla bedna s jednim knoflikem a jedinou stanici, kde bezely samy sracky, sovetsky valecny filmy hemzici se soudruhama a jina propaganda, ale davali tam i hokejovy zapasy, ktery jsme s tatou neskutecne prozivali. Akorat jsme bydleli v cinzaku, kde se nesmel delat bordel, a sousedi bouchali smetakama do stropu, kdyz jsme moc rvali. Nebo kdyz jsme hravali primo v byte jeden na jednoho a ja jako Martinec nebo Hlinka na tatu strilel uriznutou malou hokejkou balonek smotanej z ponozek. On byl v tu chvili Holeckem nebo Dzurillou.

Tata me i na zamrzlym rybnice u starejch pekaren naucil bruslit a spolu s nim jsem pak chodil v noci hrat na zimak se staryma panama. Delaval v Hedve, mistni tovarne na hedvabny tkaniny, a led mivali treba od dvou rano. Ja tak sel ve ctyri odpoledne spat, o pulnoci vstal a vyrazili jsme. Jako malej capart jsem se prohanel mezi dospelyma chlapama z fabriky, ktery mi pripadali jako hvezdy NHL. Byly to hokejovy legendy myho detstvi. Dodnes si vybavim pana jmenem Frantisek Hegedis. Ledar, skrcek s hrbem, strasne vzteklej. Jednou o me zlomil hokejku, jak me obouruc pretahnul. Ale taky na me umel byt strasne hodnej a poustel me na led o par minut driv.

I diky tomu jsem se ale naucil hrat tak, ze jsem se dostal mezi mladeznicky reprezentanty. V osmnactkach jsme na mistrovstvi Evropy dokonce ve finale porazili Rusaky a mne se v lajne se Slovaky Jano Vodilou a Miro Ihnacakem darilo tak, ze o me zacal byt zajem v lize. A jelikoz jsem vzdycky podvedome nejvic tihnul k Litvinovu, zvolil jsem Chezu.

Tam se jeden malej Liberecak s nudli u nosu potkal s opravdovou legendou v dobach nejvetsi slavy.

Sice jen na par stridani, ale zahral jsem si s Ivanem Hlinkou.

Bylo to v pripravnym zapase proti Dukle Litomerice. Ja na pravym kridle, Ivan na centru. V jedny situaci mi nahral a ja zbrkle vystrelil z velky dalky. Golman to samozrejme pohodlne chytil.

Prijdeme na stridacku, Ivan se na me podiva a rika: ,,Hele, mladej, kdyz ti ten puk nahraju, neznamena to, ze ti ho davam. Ja ti ho jenom pujcuju. S tou svoji zabkou gola od modry stejne nedas. Dej mi to zpatky, poloz hokejku na led a jed do brany. Ja ti to poslu v pravej cas, neboj."

Tri stridani nato mi Ivan nahraje, ja vydesenej, hned mu to vracim zpatky a delam presne to, co rikal. Hokejka na lede, specham do brany. On mezitim protahnul dva beky, golmana poslal do rohu a mne najednou pristal puk na holi tak, ze jsem jen doklepaval do prazdny. Ani jsem nic nemusel delat, strelil mi to do hokejky tak silne, ze se to od ni jen odrazilo za brankovou caru.

Koukal jsem na nej s otevrenou pusou. Byl jsem si jistej, ze jsem prave potkal hokejovyho boha. Stalo se presne to, co rekl, ze udela.

V Litvinove to ale nemelo cenu. Ne pro me jako prespolniho cucaka. Hralo se striktne podle Ivanovych not, takze kdyz se nedarilo, sam stahnul hru na jeden a pul utoku a v podstate nestridal. My mlady si vlezli na stridacce do druhy rady a natahli si stulpnu na hlavu, abychom nenastydli. To me zrovna dvakrat nebavilo, tak jsem se postupne asi dvakrat urazil, sbalil si vercajk a kytaru, na niz jsem od mladi hral, a sednul na vlak domu do Liberce hrat prvni narodni. Jednak jsem na nejvyssi soutez tehdy v devatenacti jeste objektivne nemel, zaroven v Liberci jsem byl pri zapasech na lede hodne, coz me bavilo.

Timhle se ovsem nic nezmenilo na mym obdivu k Ivanovi. Dokonce jsme spolu po revoluci kratce i delali byznys. Byli jsme oba zainteresovani ve znacce Opus, ktera sila vystroje.

A ty blaho, k tomu se taky vaze skvela historka...

Poradal se sraz zamestnancu, coz obnaselo asi tri stovky svadlen z mist jako Neratovice, Zbraslav nebo Prcice. Druzstvo nakoupilo damam kafe, panum pivo a hrala kapela. Kulturakova klasika. Kytara, bici, basa, zpevak. Sazeli tam popularni pisnicky ty doby.

Do toho se na me Ivan najednou podiva a rika: ,,Mladej, ty hrajes na tu kytaru, vid? Co kdybysme si zazpivali?" ,,No... A co chces zpivat?" ,,Jedna z mejch nejoblibenejsich pisnicek je Nahrobni kamen. Zvladnes to zahrat?" ,,Nejsem si jistej, ze takhle z hlavy, ale jo, nejak to dam." ,,Tak pockej," povida Ivan, zvedl se a zasel na podium. Dal kapelnikovi padesatikorunu, at si jdou chlapi dat koralku, my ze si chvili zahrajem.

Sednul jsem na schod, vzal do ruky kytaru, gentleman Ivan Hlinka se chopil mikrofonu a zacal zpivat: ,,Az pujdes po ceste, kde ruze vadnou, kde rostou stromy bez listi..."

Byl to tak nadhernej okamzik. Svadleny jenom ziraly.

Asi jako tehdy Ivan, kdyz jsme se dva roky od my kratky litvinovsky stace potkali jako souperi v NHL.

Nevypravi se mi to lehce, ale jedna z mych motivaci k emigraci byla ciste osobni.

Vedel jsem, ze bych se doma uchlastal.

Od sestnacti, kdy jsem zacal v acku, jsem vplul do dospelyho zivota se vsim vsudy. Oficialne jsme byli vsichni napsani jako zamestnanci Pozemnich staveb, dostaval jsem za hokej penize, takze skolu jsem flakal. Rano v devet trenink, v jedenact hotovo a pak rovnou do hospody. To byl muj klasickej denni rezim.

Nedokazal jsem z tyhle rutiny vystoupit vlastni vuli. Ne v kulisach normalizacniho Ceskoslovenska. Zaroven jsem si uvedomoval, ze takovej zpusob zivota by taky mohl vest rovnou do pekla. Semlelo by me to. Vedel jsem, ze takhle se mnou muze byt brzy konec.

Chtel jsem tedy utect nekam pryc, tak trochu sam pred sebou.

A pak taky pred pocitem, ze sem nepatrim. Ve skole, na hokeji, v beznym zivote, porad mi chtel nekdo pristrihovat kridla a delat ze me nekoho jinyho. Jednoho z davu. Denne jsem narazel na odpor, negaci a nepochopeni. Treba meli vsichni ti lidi v necem i pravdu, ale me to jednoduse stvalo. Jediny dve mista, kde jsem se citil dobre, byly s hokejkou na lede nebo s kytarou u stolu s nacepovanym pivem.

Snazil jsem se to pozdeji vysvetlovat americkym a kanadskym spoluhracum, ale oni to stejne nechapali. Ani nemohli. Komunismus, to byl tak umele vytvorenej svet... Byla to pohadka, ktera mozna vypadala skvele na papire, kde jsme meli byt vsichni stejny a vsichni mit to samy, ale to prece nema nic spolecnyho s prirodou. V prirode nemaji vsichni stejne. Kazdej z nas je jinej. Jinak pracovitej a ctizadostivej.

Definitivne me pak nasmeroval tata, kdyz me jednou probudil uprostred noci.

Procitnul jsem a uvedomil si, ze mi sedi na posteli u hlavy. Leknutim jsem sebou trhnul, co mu preskocilo.

On se na me jen dal uprene dival a povida: ,,Hele, vypadni odsud. Musis jit pryc. Tady se nemuzes uplatnit. Tady pro tebe neni misto."

Byl jsem prekvapenej, protoze jsem s nikym, ani s nim, o svych myslenkach na utek nemluvil. On zkratka jen tusil, co se mi asi honi hlavou.

Ja mel ve skutecnosti nutkani zustat v Kanade uz tehdy v sestnacti, kdyz jsme tam byli s narodakem. Jel bych za tetou a strejdou do Edmontonu, ale zastavilo me vedomi, ze kdybych zdrhnul jako nezletilej, mamu s tatou by doma zavreli. Sam sobe jsem si tehdy aspon slibil, ze emigruju, jen co budu plnoletej.

A tak jsem si v lete jedenaosmdesatyho, par mesicu po tatove nocni navsteve, rezervoval zajezd od Cedoku.

Uprimne, necekal jsem, ze dostanu ani jedno z tech razitek.

Nez mi dali devizovej prislib, bez nehoz se nedalo vycestovat ze zeme, musel jsem dostat stempl ve skole a od vojaku. Mel jsem totiz na ceste povolavaci rozkaz, brala me Dukla Trencin.

Reditel na textilni prumyslovce mi sice dal kazani, ale razitko jsem od nej dostal.

Ty vole! Prekvapeni cislo jedna...

Do kasaren jsem ale miril absolutne bez ocekavani. Frajirek z rodiny emigrantu, navic s povolavacim rozkazem, to byla dost nepruchodna kombinace.

Vesel jsem do dveri a nesmele zakunkal: ,,Dobry den."

,,Dobry den, co byste chtel," pronesl razne chlap v uniforme ovesene medailemi, s cepici narazenou do cela.

Nekdo mi predtim rekl, ze to je major. ,,Pane majore..." ,,Soudruhu majore!" prerusil me. ,,Soudruhu majore, ja jsem nejakej Honza Ludvig, hraju tady hokej, jdu ted na vojnu a chtel bych si jeste predtim vyjet do Jugoslavie. Koupil jsem si od Cedoku zajezd a prej jeste potrebuju razitko od vas."

Koukal na me, pripadalo mi to jako vecnost, ale pak zahalasil: ,,Soudruhu Ludvigu, ja vam ho dam, ale ne abyste nam tam zustal." ,,Soudruhu majore, ja vam musim neco rict," zacal jsem radoby zovialne. ,,Ja hrozne rad cestuju, ale kdyz jsem vic nez dva tejdny pryc od moji maminky, zacne se mi strasne stejskat."

Zase me propichoval pohledem a pak procedil: ,,Jen abyste nekecal." Pak bouchnul razitkem na papir.

Vysel jsem ven a opakoval jsem si, ze tohle kurva neni mozny. Aniz bych to cekal, mel jsem najednou vsechno, co jsem potreboval k vycestovani ze zeme.

Vsechno, az na prachy

Zajezd jsem mel totiz jen rezervovanej. Driv, nez jsem dostal razitka, nemelo smysl ho kupovat, navic jsem na nej jednoduse nemel. Sice jsem hokejem uz vydelaval, ale chybelo mi porad hafo penez.

Zacal jsem tak rozprodavat, co jsem mohl.

Motorku. Brusle Adidas, tehdejsi novinku, co jsme dostavali v narodaku. Ty jsem strelil Bertovi Salanskemu, jednomu ze svych nejlepsich kamaradu a pozdeji dlouholetymu sefovi hokejovejch Benatek. Rozprodal jsem postupne celou vystroj. Lidi se divili, proc to delam, a ja na to: ,,Ale, v Trencine nafasuju..." U neboztika Jaroslava Kasika, mistni legendy, kterymu visi dres pod stropem areny, jsem dokonce zazvonil s lyzema a hulkama. Na otazku, co tam chci, jsem mu na rovinu odpovedel, ze potrebuju penize. A on to ode me skutecne koupil. Pomohl mi a ja to nakonec poskladal. Penize na zajezd jsem sehnal.

Utikali jsme ve trech. Se mnou jeste kamos Pavel Jelinek a holka, s niz jsem studoval a tehdy jsme se i schazeli.

Moje prvni manzelka.

Prave ji jsem o svym zameru poprve rekl. Na skolnim pochodaku, kdyz jsme sli lesem. ,,Hele, ja odsud jdu do prdele, emigruju do Kanady. Co ty na to, ze bys sla se mnou?" zeptal jsem se ji. Ona, ze by nemohla odejit od maminky. Zila jen s ni a nechtela ji tu nechat samotnou, na coz jsem odvetil, ze to chapu. Ale ze aspon chci, at vi, ze jak bude prvni sance, mizim odsud.

Byla to moje prvni holka. Veril jsem ji. Ve svy naivite jsem ani nepremyslel, ze by to mohla nekomu prozradit.

Za tyden navic prisla s tim, ze si to rozmyslela. Sverila se mamince a ta ji dala pozehnani.

Pavel byl dobrej kamarad, spolu jsme chodili parit na muziku. Jakmile jsem se zminil jemu, byl okamzite pro, ze jde s nami.

Kdyz na to vzpominam, uplne me mrazi, jaky hovno jsme vedeli o svete, jak jsme vubec netusili, do ceho a kam jdeme. Co to vlastne je, ta emigrace. Jak se to dela. Tolik lidi vcetne mych pribuznych uteklo, ale nikdy k nam neprosakly informace o tom jak. Jak se to vlastne dela.

Nasim jsem nerekl ani slovo. Bylo mi jasny, ze je budou po mym uteku vyslychat, tak jsem to udelal pro jejich dobro. Aby nemeli co rict a nikdo je nemohl narknout, ze o mym planu vedeli a nezastavili me. Prislo mi to tak lepsi.

Jediny co, nejblizsimu kamaradovi, muzikantovi Martinu Cervinkovi, zakladateli kapely Solomon Bob, jsem dal dopis, at ho dva tydny po mym odjezdu nasim hodi do schranky. Jemu jsem duveroval.

Utikal jsem s tim, ze se sem uz nikdy nevratim. Videl jsem, co se stalo s tetou a strejdou, jimz sebrali obcanstvi. Pocital jsem s tim, ze uz nikdy neuvidim mamu, tatu ani kamarady. Z toho duvodu se jednalo o nejtezsi rozhodnuti myho zivota.

I kdyz pak za mnou rodice komunisti stridave po jednom prece jenom pousteli, ja se devet let nesmel vratit domu. Jakmile se moje emigrace dostala na verejnost, prisel mi rozsudek do Sabinova na dva roky nepodminene v pripade, ze bych prekrocil hranice zpatky. Obcanstvi mi sebrali taky.

Tata nas vezl volhou na autobus a my mu pak z posledni sedacky stary karosy mavali.

A porad mavali...

Jel za nami totiz skoro hodinu, az nekam za Jicin. Aniz bychom si rekli jediny slovo, tata tusil - nebo spis moc dobre vedel - ze jsem si jeho slova z one nocni promluvy vzal k srdci. Bylo mu jasny, ze tohle muze byt naposledy, co se vidime.

Kdyz jsme dorazili trajektem na ostrov Hvar, estebak, co s nami byl v zajezdu, na recepci zavelel, ze vsichni odevzdavaji pasy.

Ja na to, ze mu ho nedam.

,,To znamena okamzity navrat do republiky," pohrozil. Tak jsem si rekl, ze na nej seru. Dal jsem mu ho a celou dobu jsem ale sledoval, kam s nimi sel.

Predal je recepcnimu za prepazkou, kterej je odnesl do trezoru.

Nekdy ve dve v noci jsem tak popadl lahev alkoholu, co jsme meli s sebou, a sesel dolu. Tomu Jugoslavci, s nimz jsme si jakz takz rozumeli, rikam, ze potrebuju nase tri pasy. Ze mam strejdu ve Svycarsku a chcem cestovat. Tady mas flasku a dej mi je.

On moc dobre vedel. Cesi utikali skoro vyhradne pres Jugoslavii. Pasy mi dal, my popadli sbaleny batohy a frnkli. Hupsli jsme na trajekt zase zpatky na pevninu a... A ted co dal?

Rozhodli jsme se vyrazit stopem do Kranjske Gory do hor, smer Rakousko. Tam ze prejdeme hranice a jsme na Zapade.

Prselo a my stopli zapadniho Nemce v mercedesu, s nimz jsme vyrazili na celodenni pout napric Jugoslavii. Mysleli jsme, ze mistni pohranicnici nebudou tak vostry a ze bude stacit, kdyz budeme delat, ze spime v nadupany kare s velkym hrdym ,,D" nalepenym na kufru.

Jenze tak snadny to nebylo. Na hranicnim prechodu nas hned prokoukli, museli jsme odevzdat pasy. A prej kde mame vizum.

Byli jsme tak priserne neinformovany... Stacilo, abychom rekli, ze zadame o politickej azyl, a museli by nas pustit, Rakousko byla zachytna zeme pro emigranty a kazdej evropskej stat vyjma tech socialistickejch jim prispival. Na jugoslavskych hranicich tenhle system fungoval.

Ja misto toho rekl, ze chceme skrz Rakousko projet do Cech.

,,Ne ne, to nemuzete," znela odpoved. Museli jsme vystoupit.

Ale co, prejdeme caru pesky. V noci v horach. Stejne uz se pomalu stmivalo.

Jenze jak jsme slapali krajinou, zacalo lejt jako z konve, tak jsme se zasili do prvni staje, co se objevila v ceste. Udelal jsem uvnitr na hlineny podlaze ohynek a zacali jsme si susit promaceny veci. Vyrazil jsem ven pro dalsi drevo a...

Klap. Klap.

Ruce vzhuru.

Za mnou dva borci s kulometem. Vojaci.

Bylo jasny, ze nas celou dobu sledovali. Bud dostali echo od pohranicniku, nebo na nas kapli uz jen proto, ze jsme se pohybovali v pohranicnim pasmu, kde v sirce nejakyho kilometru nikdo nemel co delat.

Zkusili jsme na ne, ze jsme turisti, co se prochazeji v horach, ale oni ne, v zadnym pripade. Pujdete s nami na gucu. Na zakladnu. A honem.

Jeden sel pred nama, pak my tri a jeden za nama. Porad s kulometem v rukou.

Predstavte si myslenky devatenactiletyho kluka, co chtel do svobodnyho sveta a misto toho ho po prvnim dnu na uteku vedou s kverem v zadech horskou pesinou nekde v Jugoslavii. Netusil jsem, co se bude dit dal, ale nedokazal jsem se zbavit obav, ze to asi nebude dobry.

Na guce se chystalo ke spanku dobrejch sto vojaku a nas zacali vyslychat. Sice jsme zapirali, ale oni moc dobre vedeli, co jsme na hranicich pohledavali. Jeden z vojaku pri sacovani nasich veci vytahl moji potapecskou sekeru, do niz jsem pred odjezdem z domova zavaril vsechny nase rodny listy a dalsi dulezity papiry. Opatrne, chladil jsem to hadrem, abych nic nespalil.

Krve by se ve mne nedorezal, jak si ji prohlizel.

Nakonec nas zavezli do mestecka k policejnimu vyslechu, kde nas na noc soupli do basy. Chteli dat holku zvlast, ale ja odmital, ze se od ni nehnu. Policajt byl nastesti rozumnej a svolil, ze ji prestehuji az nekdy nad ranem, nez prijde sef.

Nase cela byla mistnost s holyma stenama, mela jen diru v podlaze jako zachod. Dreveny palandy, zadny deky a jeste nam sebrali tkanicky od bot, abychom se neobesili. Rano nas pak posadili do zvukotesny mistnosti, kde jsme u vyslechu vsichni dokola tvrdili to, co jsme se v noci domluvili.

Jsme turisti, co zabloudili.

Vyvazli jsme s vyhostenim. Meli jsme ctyriadvacet hodin na opusteni zeme.

Vojak, co nas predtim nepustil na hranicich, nam rikal, ze si na konzulatu v Lublani muzeme koupit tranzitni vizum pres Rakousko. Na den. Vubec jsme netusili, co to obnasi, ale hned jsme sedli na vlak do Lublane. Tam jsem cestou na konzulat na ulici prodal prstynek po dedovi, co mi s sebou prozirave zabalil tata.

Strelil jsem ho za 170 dinaru. Viza staly 160 dinaru pro vsechny tri.

Chytili jsme dalsi vlak smer Rakousko. Pri pohranicni kontrole jsme se klepali tak, ze to na nas muselo byt videt, ale vsechno bylo v poradku.

Tyhle dva dny, ta kombinace strachu a zpochybnovani svyho rozhodnuti a premysleni, jestli by nebylo lepsi se vratit, to byl tak neuveritelnej napor na palici. Neustale jsem kolisal v nazoru sem a tam. Byl jsem mladej, nezkusenej, netusil jsem, do ceho jdu. Bal jsem se. Strasne jsem se bal.

Pak jsme najednou o pulnoci dorazili do Vidne.

To ovsem neznamenalo, ze mame vyhrano. Vubec jsme nevedeli, kam jit, co komu rict. Zacali jsme se kostrbatou nemcinou vyptavat, nez jsme zaslechli ,,Traiskirchen".

Tabor Traiskirchen dvacet kilometru odsud. Tam ze se mame vypravit.

Tri dny jsme spali pod mostama, nez jsme poprve spatrili tu ohromnou frontu, cekajici pred lagrem z byvalych kasaren. Neco neskutecnyho. Ten rok se totiz otevrely hranice v Polsku a jen na tomhle miste bylo ctyricet tisic Polaku. Den a pul jsme tak jeste cekali, nez jsme se dostali na radu, a pritom trnuli, jestli nekdo okolo nas neni estebak.

Prijimal nas Ivan Medek, novinar z Hlasu Ameriky, co spolupracoval s radiem Svobodna Evropa. To jsem ale tehdy jeste netusil, takze jsem ho mel za podezrelyho chlapa, kterymu nesmim rict nic, podle ceho by na me mohli neco najit. Ptal se me treba, kdy se narodila maminka, a ja, floutek, rikam, ze tricatyho unora.

,,Jste si tim jistej?" ,,Jasne." ,,No, ale on unor tricaty den jeste nikdy nemel..." ,,Jee, to bylo vlastne jednatricatyho ledna." Az pozdeji jsem se dozvedel, ze pan Medek byl legenda ceske emigrace a fantastickej, chytrej pan, gentleman. Uvedomil jsem si, jak obrovska to je cest, ze jsem ho mohl potkat.

Zaroven jsme se pri nastupu dozvedeli, ze Pavluv tata doma organizuje akci, aby nas jeli hledat a dostali zpatky. Nevedeli jsme, jestli jde o provokaci, nebo jestli nas fakt nekdo bude nahanet. Protoze jsme Pavla vydavali za myho bratrance, vsechny tri spolecne nas soupli do penzionu v horach. Jeste ze tak, kasarny byly precpany lidma a nebylo tam uplne bezpecno. Vedle Polaku tam byla spousta Rusaku, Rumunu a Ukrajincu. Videl jsem tam i cely rodiny s malyma detma, jak spi na zeleznych postelich na chodbe. Pri pohledu na ne jsem si rikal, ze tohle bych si teda fakt nelajsnul. Jeste ze jsme mlady.

Po case, abychom meli aspon nejaky prachy, jsem si zacal privydelavat kopanim prikopu. Samozrejme nacerno, protoze nikdo z nas nemel pracovni viza. Borec vzdycky prijel s nakladakem k lagru, chlapi tam naskakali, na miste dostali krumpace, lopaty a makali. Pokladali jsme ohromnej kabel pro jednu telefonni spolecnost, penize jsme pak vzdycky dostali rovnou na ruku.

Ale tohle vsechno bylo jen prechodny. Museli jsme dal, nekam, kde se usadime. Vzhledem k tomu, ze kazda zeme mela kvotu na prijimani imigrantu, dali nam na vybranou Australii, Novy Zeland nebo Kanadu. Pavel zustal v Zapadnim Nemecku.

Tehdy jsem taky poprve volal mamince. Padla od ni otazka, zda ma smysl se ptat, jestli se vratim.

Odpovedel jsem, at se radsi nepta.

,,Jo a mimochodem, vcera jsem si vzal tu slecnu, co jsme spolu utekli..."

Maminka si pobrecela, ale doba holt byla takova.

A je to tak, my se v lagru opravdu vzali. Spontanne jsme se rozhodli do toho prastit, abychom meli vetsi moznost dostat se do Kanady, ktera nechtela prijimat svobodny lidi.

Zacali jsme se pidit po knezovi a dozvedeli se o jednom, co bydlel v horach za loukama. Zasli jsme za nim, dostali jsme svatebni papiry, ktery jsme na koleni podepsali, ja svy zene natrhal nejaky pampelisky, vecer jsme si v penzionu dali par piv a byli jsme svoji.

Vydrzelo nam to sestnact let. Mame spolu tri deti, a prestoze se pak nase cesty rozesly a ja si nasel svoji druhou zenu, dodnes jsme pratele a obe rodiny spolu uzasne vychazeji. Muj ryze kanadsky zivot po boku Charell uz trva tricaty rok a vzesli z neho dalsi dcera a syn.

Do Kanady jsem chtel jednak kvuli pribuznym, kteri by se o nas v zacatku postarali, a taky jsem porad snil o hokeji. Nemyslel jsem si, ze mam na to, abych ho hral za penize, ale v Australii nebo na Zelandu bych k tomu ani nedostal prilezitost.

Strejdovi s tetou jsem tedy po telefonu rekl, ze jsem doma hokej hral, vyhrali jsme mistrovstvi Evropy, a jestli by mohli kontaktovat nejakej juniorskej klub, aby me po priletu vyzkousel. Oni mi sice jako diteti posilali karticky a jeden rok i brusle, ale o hokeji moc nevedeli. Protoze bydleli v Edmontonu, ve svy nevedomosti se spojili s mistnimi Oilers a bratranek Lada Malek vsechno domluvil. Klubovi skauti si zjistili dostupny statistiky, a kdyz me pak jednoho dne shaneli v lagru k telefonu, na druhym konci byl Glen Sather, slavnej generalni manazer tymu, kterej pak v druhy pulce dekady vladl NHL. Vedle sebe mel prekladatele.

Prej kdyz podepisu amaterskej tryout, zaplati nam letenky a ubytuji nas v hotelu. Ja pak budu mit ctrnact dnu na to ukazat, co umim.

,,Rychle rekni jo, nez si to rozmysli," vychrlil jsem na prekladatele.

Proklepl si nas kanadskej konzul a plus minus za mesic jsme sedeli v letadle. Byl listopad 1981, nejakyho ctvrt roku od naseho odjezdu karosou z Liberce.

V dzinach a s ruksakem jsme prileteli do jedny z nejchladnejsich zim v Edmontonu, ten rok tam bylo i minus tricet. S vetrem minus osmactyricet. A krome kosy nas prekvapila i spousta kamer v letistni chodbe.

Koukam za sebe, jestli nekde pobliz nejde nejaka filmova hvezda, a ono ne.

Byli tam kvuli nam. Do Edmontonu poprve dorazil hokejista z vychodniho bloku.

Cpali prede me mikrofon a ja neumel ani slovo anglicky. Ani slovo. Moje byvala pani, ktera ze skoly alespon neco malo zvladala, to vzala za me. Ja jen koukal a neveril.

Clovek z klubu nas odvezl rovnou na stadion, tam dalsi kamery. Krome me si ale vsimaly i jednoho blondatyho hubenyho kluciny. Ten najednou pribehl ke mne, dal mi ruku kolem ramen a ze se spolu vyfotime.

Tehdy jsem jeste netusil, kdo je Wayne Gretzky.

Kanadskej pohar v zari toho roku, kdy se nejlepsi hokejista historie poprve ukazal na velkym turnaji v dresu Kanady i proti Ceskoslovensku, jsem stravil v lagru. Mam s nim ale barevnou fotku v Edmonton Journal z druhyho dne po mym priletu.

Ten vecer Oilers hrali doma s Detroitem.

Klub nas ubytoval v hotelu Forum naproti pres ulici od haly, kde spaly i tymy souperu. Po veceri tak vlezeme do vytahu a pristoupi k nam vysokej elegantni pan. Ryzi gentleman. Odnekud mi byl povedomej.

Najednou ke mne natahne ruku a rika cesky: ,,Vitam vas v Kanade. Preju vam jen to nejlepsi, cetl jsem o vas clanek v novinach. At vam to vsechno vyjde, gratuluju."

Venca Nedomansky. Muj idol z detstvi, o nemz jsem vedel vsechno, jehoz jsem hltal s tatou u televize, kdyz valel za narodak. Borec, kterej mel strelu zapestim jako nikdo jinej, daval spousty golu, ale kdyz pak emigroval, div ze soudruzi nerikali, ze umrel. Nesmelo se o nem nic vedet.

A ted tady stal vedle me a podaval mi ruku.

Kdyz jsme se pak po dlouhych letech zacali potkavat jako skauti klubu NHL, Venca si me pamatoval. Chovam k nemu obrovskej respekt a hreje me, ze ho muzu povazovat za svyho pritele. Tehdy ve vytahu jsem se pritom stydel mu jen pohlidnout do oci. Byl jsem jako ve snu.

Tak jako v tom obdobi neustale.

Vzdyt ja dalsi den rano dorazil na zimak a Sather mi rika: ,,Tady mas hokejky, vyber si."

Prohlizel jsem si hole Victoriaville, jaky jsem do ty doby nikdy nevidel, a zkousel zahyby cepele, ktery jsem si doma predtim sam musel nahrivat nad plamenem.

Nikdy predtim jsem treba ani nevidel cernocha... A jeden z nich me hned malem prizabil, protoze kdyz jsem natesenej vyjel o pul hodiny pred ostatnimi na led, on uz stal v brance. Prvni strela z kruhu a... Prask, primo do palice.

,,Hey! Shoot low!" buracel na me Grant Fuhr, pozdejsi nejlepsi brankar ligy. Byl to dobrak, prima kluk, ale ze jsem ho trefil do hlavy, se mu vubec nelibilo.

,,Sorry, sorry, sorry," omlouval jsem se jedinym slovickem, co jsem znal.

Pripadalo mi, ze se ucim znova bruslit. Plus minus tri ctvrte roku jsem na tom nestal, navic v novy vystroji... A do toho kolem me vyjedou na led Gretzky, Anderson, Messier, Kurri, Coffey. To by vypadal smesne kdekdo a ani by predtim nemusel kopat prikopy v lagru.

Dva tydny jsem s nimi chodil na led, pridaval si pred i po trenincich, ale na to, abych s nimi mohl hrat, to nebylo. Nastesti jsem byl jeste mladej, tak me poslali do juniorky. Nejdriv na cas do tymu v Saint Albert a nakonec do Junior Oilers, co sidlili v Kamloops v Britske Kolumbii.

To je mimochodem dodnes muj domov, mame tam barak v lesich. Rancerska oblast, obrovsky prostory, udoli, hory... Obrovsky nebe. Okamzite jsem si to tam zamiloval.

Ubytovali me v mistni rodine, jak je bezny i dneska, a zacal jsem hrat juniorskou Western Hockey League. I v ni jsem byl prvni Vychodoevropan. Jelikoz se to napsalo v novinach, kazdej zapas me nahaneli vsichni ti mladi Kanadani, pro nez jsem byl jako exot. A ja, velkej strelec a vitez mistrovstvi Evropy, mel prvnich deset zapasu snad jednu nahravku.

Souperi mi nakladali, protoze jsem jim chtel brat praci a vsichni Evropani navic byli obecne brani za posery. Parkrat jsem to shodil a dostal silenou meltu, protoze jsem netusil, kdo je kdo a s kym se radsi prat nemam. Dostaval jsem coud, neumel jsem anglicky, mlatili me, kdykoliv mohli... Jo, nebylo to uplne snadny. Honilo se mi hlavou, ze hokejova kariera asi nebude to, co me v Kanade nasmeruje k lepsimu zivotu.

Ale vite co? Ja se z toho nehroutil. Ja sice snil o tom, ze se budu hokejem zivit, ale ve skutecnosti jsem neveril, ze mi nekdo vubec sanci da. Uz tohle pro me byla vyhra. Hlavne jsem totiz pred utekem tisickrat cetl knizku On the road od Jacka Kerouaca. To byla moje mozna jeste silnejsi predstava o Kanade. Ze budu jezdit vlakama a stopem od mesta k mestu, vzdycky se nekde necham na chvili zamestnat a nakonec skoncim na Aljasce jako drevorubec. Ostatne, dnes tohle dela jeden z mych synu, jemuz rikam, ze zije muj zivot.

Mne se do nej totiz profesionalni hokej nakonec prece jen pripletl. V ty juniorce mi to totiz po nejaky dobe zacalo lepit.

Amici nebyli vetsi profesionalove nez my

Doma jsem dokola slychaval, jaky jsou Amici velky imperialisti a profesionalove, pritom ja bral v Liberci od patnacti za hokej penize. Jen jsme byli napsani na oko ve fabrice. Byl paradox, ze chlapi z mancaftu NHL, kterej se nedostal do play off, kolem desatyho dubna skoncili a do zari se o ne nikdo nestaral. Proto mnohdy i pres leto pomahali treba v lese, aby si vydelali, protoze radovi hraci nemeli zase tak velky platy. A navic je dostavali, jen kdyz hrali. Na zacatek kempu se jich pak seslo treba devadesat, aby se porvali o flek v tymu. My misto toho trenovali jedenact a pul mesice pohromade, a jeste jsme za to byli placeni.

Ne, my byli vetsi profici nez oni.

Uz tehdy bylo znat, ze jsem do juniorsky WHL prisel z dospelyho hokeje. Mel jsem naskok. Sotva jsem privyknul zdejsimu tempu a intenzite, dokazal jsem si poradit a po sezone o me stalo v NHL hodne tymu.

I Edmonton. Jenze tam zacinala dynastie kolem Gretzkyho a ja vedel, ze bych si nezahral, skoncil bych na farme. Sather mi navic nabidl trojcestny kontrakt s minimalni vysi odmeny na vsech urovnich. 49 tisic kanadskych dolaru rocne v NHL, 17 tisic v AHL a 11 tisic v IHL. Pamatuju si to dodnes presne. Znamenalo to, ze na farme bych si musel najit praci, jinak bych nemel z ceho zit.

Zaroven uz kdyz mi vyprsela uvodni zkouska u Oilers, v zakulisi me kontaktovalo New Jersey, novej tym v lize. Jejich osloveni neprobihalo uplne podle pravidel ligy, ale zato bylo nejpresvedcivejsi. Libilo se mi to. Dorazil jsem na tydenni zkousku a oni me po tretim dnu podepsali na dva roky. Na farme 30 tisic dolaru, v NHL 80. Na tu dobu skvely prachy.

Rikal jsem si, ze jsem vyhral v loterii.

Navic jsem se brzy prosadil do prvniho tymu. Makal jsem, tak si me v Devils nechali i potom, co jsem si koncem roku zlomil dve zebra. Rval jsem se s borcem z Rangers a dalsi prijel a dal mi kroscek ze strany, jak jsem mel naprazenou ruku. Stihl jsem v ty sezone i tak odehrat jedenapadesat zapasu.

Presto jsem porad vnimal, ze na NHL nemam. Citil jsem panickou hruzu, ze na to driv nebo pozdeji prijdou, ze me nekdo odhali. Do toho se mi narodil prvni syn a ja dostal strach, ze ho nezvladnu uzivit.

Udelal jsem tedy to jedine, co se dalo. Zabral jsem a to leto jsem se namakal fyzicky jako nikdy predtim. Doslo mi, ze to je jedina cesta, jak tam muzu uspet. Uvedomoval jsem si, ze jsem malej a slabej, tak mi nezbejva nez se dostat do neuveritelny kondice. Byla to pro me ta nejjednodussi cesta. Tohle je totiz jen o tobe. Nemuzes si stezovat, ze ti trener nedal dost casu na lede, je to jen o tvy vuli a poctivosti, do jaky miry jsi do toho ochotnej jit. A ja ochotnej byl hodne. Stal jsem se maniakem, kterej porad trenoval. Nekdy az moc. Vsude, kde jsem hral, jsem pak ale patril k nejlip fyzicky pripravenym hracum. Na tom jsem postavil svoji karieru v NHL.

Kdyz jsem pritom do New Jersey, ktere lezi pres reku od New Yorku, prisel, byl to nejdriv ohromnej frmol. Mel jsem meluzinu v hlave. Tolik veci najednou, na lede i mimo led... A ja je chtel stihnout vsechny najednou. K drogam jsem netihnul, a prestoze se o nich v souvislosti s NHL osmdesatych let hodne mluvi, ja si jich bud nevsiml, nebo me k nim zkratka nepustili. Nevedel jsem o nich. Na dennim poradku byl akorat alkohol. Spousta alkoholu.

Jenze vite co?

Ja se najednou nemel ani k nemu. Uvedomil jsem si, ze NHL je tak fajnovy misto, na nez jsem se dostal, ze jsem si nedovolil delat pitomosti. Ja, kterej doma lil uz od obeda, jsem tady kazdej den jel na sto procent. Na tymovejch party jsem se zpatky nedrzel, tam jsem za to umel vzit, jinak jsem si ale uvedomoval, ze jen se spravnou zivotospravou mam sanci si svy misto udrzet. Ze kdyz jedu nadoraz, staci to tak akorat na to, abych si ho zuby nehty ubranil.

Svoboda me zorganizovala.

To je ten paradox, ze tady u nas se vsechno muselo a ja delal, co jsem mohl, abych pravidla porusoval. V Americe se nemuselo nic a ja se diky tomu naucil zodpovednosti.

Doslo mi, ze prave ona prichazi zaroven se svobodou. Lidi, kteri utekli z komunismu, na tohle rychle prisli. Na Zapade neletali peceni holubi do huby. Bylo ale na kazdym, jak se svym zivotem nalozi.

K tomuhle uvedomeni pridejte obri konkurenci a fakt, ze clovek prece jen jednoduse dospiva a premejsli ve vetsich souvislostech. Mne tak rychle doslo, ze se bud muzu posouvat vpred, nebo se zruinovat svyma zlozvykama.

Uz jen ciste z hokejovyho pohledu je navic NHL ukrutna drina. Neuveritelna nadenicina. To, co my za nasich casu hrali u nas za hokej, byla brnkacka. Dvakrat za tejden zapas, kde se nehralo do tela a nepralo se to. Kdyz jste byli dostatecne vychcani, vzdycky jste si nejak poradili a nepotrebovali jste k tomu zadnou zvlast vyjimecnou kondici.

Tak jsem to alespon vnimal. Od prvni konfrontace s NHL jsem se ale obrovskym zpusobem probudil a zjistil, jaky hovno umim, jak malo o hokeji vim a jak vypada opravdickej profesionalismus. Pak jsem se jen snazil poctive se ucit. A kazdej den jsem se u toho probudil s usmevem na tvari, vdecnej, ze toho muzu byt soucasti. Zvedavej, co za lekci me ceka tentokrat.

Zaroven jsem nikdy naplno nepodlehl tomu pozlatku a placani po zadech, ze jsem hrac NHL. Byl to pro me az moc velkej zazrak. Nedokazal jsem uverit, ze tohle je doopravdickej zivot. Bral jsem ho jako pohadku.

Jako pohadku, ktera muze velmi brzy skoncit.

To se ostatne taky stalo. V bode, kdy jsem konecne prichazel na to, co obnasi byt v NHL trochu platnej, jsem si postupne trikrat urval koleno a ze dne na den pohadka skoncila.

Diky tomu, ze jsem podvedome celou dobu pocital s tim, ze na NHL najednou nebudu mit, nebo prijde zraneni, jsem se ale s koncem vyrovnal rychle.

Sedm let, neco pres tri stovky zapasu, dva kluby. To je moje vizitka. Odmena za to, ze jsem vzal svuj zivot do vlastnich rukou.

V New Jersey jsme jako novacci nemeli tym nic moc. On ten Gretzkyho komentar o Micky Mouseovi byl sice potupnej, ale mel svy opodstatneni.

Ja ale diky tomu prvni roky dostaval na lede prostor, o jakym se mi ani nesnilo. Az jak se postupne lepsili hraci okolo me, propadaval jsem se sestavou cim dal niz. Nejdriv jsem hral prvni, druhou lajnu, pak treti a to uz byli sami bijci, z cehoz vyplynulo, ze i ja se zacal rvat. Nebyl jsem natolik inteligentni, abych chtel misto prani davat goly. Ti, kdo je davali, vydelavali penize. Ja misto toho chtel byt jako Kanadani, ukazat jim, ze dovedu hrat jako oni, a vydal jsem se touhle cestou. Bolestivou, tvrdou a nekompromisni.

A hur placenou.

Ale zase to byla jizda... Prvni rok jsem treba hral s chlapikem jmenem John Wensink. Reznik s mohutnym zrzavym knirem. V sedmdesatejch letech v Bostonu to byl slavnej rvac. Jeho se bali i spoluhraci, bylo to ucineny zvire na bruslich.

Po jednom zapase o mne v kabine rekl, ze jsem zkurvenej Evropan, co mistnim klukum bere praci, akorat si tu vydela a zase zmizi domu. Nekdo z lidi okolo tymu mu na to ale odvetil: ,,Hele, ale mladej domu nemuze. Je to emigrant. Oni nejsou vsichni stejny."

Potom si me Wensink paradoxne vzal pod kridla a stali se z nas dobri kamaradi. Jen jsem musel projit zkouskou.

Pred zapasem v Los Angeles v mistni stary treninkovy hale na me po rozbrusleni houknul. ,,Hey, commie." Rikal mi komunisto. ,,You and I stay here." Okej, Johnny. Dal golmana do brany, staryho Chico Resche, a vyskladal na kruhy deset puku. ,,Ja nahodim, ty jedes k mantinelu, ja za tebou a perem se o puk. Snaz se z toho vyjet a dat gol." Okej, Johnny. Nahodil prvni puk, ja se rozjel a... Na prknech jsem dostal nalozeno jak krava. Ranu do drzky, par krosceku. Svihnul se mnou o zem, ze jsem nemohl vstat. Nikdo me nikdy tak nezmlatil jako on. Jednou, podruhy, potreti... Dvacet minut, kazdej ten puk, me tam takhle rezal. Chico na nej uz volal: ,,Johnny, easy, easy!" Jako ze ma ubrat.

Na to on: ,,No, it's good for him." Ze to dela pro me.

Na konci me obejmul a jak mu tim jeho knirem tekla nudle, vymachal me v ni a rika: ,,I love you, commie." Ocenil, ze jsem se nepodelal a vsech deset opakovani do toho sel zase znova. Od ty doby na me dohlizel a ucil me nepsany pravidla NHL. Nekdy dost sverazne.

Jednou jsem se pral, borec slapnul na hokejku a spadnul. Ja pockal, nechal jsem ho vstat a rvali jsme se dal. Sotva jsem pak prijel na stridacku, Johnny me chytil pod krkem. ,,What the fuck did you do?" rval. Prej co jsem to kurva udelal.

Mel jsem z nej normalne strach, ptal jsem se, co ma na mysli.

,,Why did you let him get up?" Proc jsem toho kluka nechal vstat.

Vysvetloval jsem mu, ze slapnul na hokejku, a to by nebylo fer...

,,Fuck that. Scratch his eyes out, stitch fingers in his ears." Mel jsem na tohle srat, vydrapat mu oci, narvat mu prsty do usi.

A ja: ,,Okej, Johnny, ale proc?"

,,Even if you beat them but don't hurt them, they gonna fight you every fucking game." Ze i kdyz toho druhyho zmlatis, ale neublizis mu, bude se s tebou rvat pokazdy. ,,But if you hurt him, he will be afraid of you." Ale kdyz mu ublizis, bude se te bat.

Johnny byl holt stara skola. V civilu fantastickej kluk, ale na bruslich blazen vychovanej brutalitou NHL sedmdesatych let. I mezi tehdejsima vrahounama patril k tem nejdivocejsim. Dokonce mel v jedny z farmarskych soutezi zakazano hrat, protoze protihraci ukousl kus ucha.

Vzdycky se mi taky vybavi muj prvni zapas ve Philadelphii.

Broad Street Bullies uz byli sice za zenitem, ale porad umeli udelat na lede slusnou kovbojku.

Chyba cislo jedna: sel jsem se podivat na jejich rozbrusleni.

Pulka z nich bez helmy, vsichni prerazeny nosy, vousy, dlouhy vlasy, jizvy. A moncly, jako by jezdilo po lede dvacet medvidku myvalu. Pohled jako z hororu.

,,Ty vole, to bude dneska zase bolet," uvedomil jsem si v souvislosti s tim, co se delo uz v predchozich vzajemnych zapasech u nas. A doma byli Broad Street Bullies jeste drsnejsi, aby potesili svy divaky.

Chyba cislo dva: Nechal jsem si vypravet vsechny historky o tom, co se v tyhle arene uz delo.

Ale nebyl jsem sam, kdo se bal. To mi potvrdil uz letmej pohled po kabine po rozbrusleni. Pulka mancaftu byla regulerne bila jako stena. Az tak, ze jeden spoluhrac, srandista, sel k umyvadlu a celej se napudroval, ze je jako taky bilej. Ze srandy se potacel po satne a mumlal: ,,Fakt musime dneska hrat..."

Museli jsme. Zacal zapas... Nas Garry Howatt, mensi frajer, ale bijec jako svine, se postekal s Paulem Holmgrenem, naopak obrovskym chlapem. Znali se, ale neco se mezi nimi stalo uz v predchozim utkani, tak Holmgren zacal sklepavat rukavice. A tak co, Howie, jdem na to? Howie, jako ze jo, ale jeste v rukavici ji Holmgrenovi nakouril tak, ze ho uspal. Porusil kodex. Dostal za to dve minuty a Holmgrena odtahli na stridacku, kde cmuchal cpavek, aby se probral. Sotva se zase objevil na lede, hrnul se k nasi stridacce. Nas kouc drzel Howatta za dres, a jak se po nem Holmgren natahl, vystartoval po nem Wensink, co sedel vedle me. Strhla se hromadna rvacka. Rozjeli se k sobe i golmani, rubalo se vsech ctyricet hokejistu. Rezba jako prase. Ja se chytil jednoho takovyho vlasatyho, Tom Gorence se jmenoval. ,,Hele, capnem se a budem se tocit dokola, koukat na tezky vahy, to bude prdel," rika mi. ,,A ja, ze okej." Tak jsme se tam tahali za dres a pritom koukali, jak to kolem nas lita.

Kdyz rvacka skoncila, led vypadal jako bojiste. Rozhodci natlacili vsechno doprostred na hromadu. Helmy, rukavice, hokejky, vesty, naloketniky... Nas poslali do kabiny, sli domaci, vybrali si svoje kusy vystroje, pak poslali do kabiny je a my si mohli jit pro nase veci. Az teprve pak pokracoval zapas.

Hralo se tehdy asi ctyri hodiny a hokej byl az tak desatej v poradi.

Ale tak to v tech casech byvalo casto. NHL, to tehdy nebyly jen krasny goly, ale i brutalni hra do tela, stromy, bitky, v ochozech chlast, rvouci lidi, co hazeli veci na led. Pro divaka to byl entertainment jako krava, v porovnani s tim stoji dnesni dokonalej hokej za hovno. Tehdy jste sli jako fanousek domu a uz jste se tesili na dalsi zapas, protoze se pravidelne koncilo tim, ze na sebe borci mezi stridackama rvali, kdo koho priste zabije.

A nejlepsi byly ty hlasky. Ty neskutecny hlasky, co u toho padaly.

S jednim jsme se jednou kockovali a on mi rika: ,,I will hit you so fucking hard that when you wake up, all of your clothes will be out of style." Ze mi nalozi tak, ze az se proberu, vsechny moje hadry budou uz z mody.

Nebo: ,,Trefim te tolika pravackama, ze budes zebrat o levacku."

Nez jsem i diky Johnnymu pochopil logiku deni na lede, netusil jsem, ze se ti chlapi vsichni mezi sebou znaji a velice prisne se hlida, aby se prali jen rvaci mezi sebou. Protoze kdyby nastoupil nekdo z nich na technickyho hrace, mohl by ho zabit. Doslova.

V pocatku mi pomahala i moje nevedomost. A tak Honza z Jerabu, nadrzenej jak stepni koza, ve svym tretim zapase v lize nahanel puk nahozenej do pasma Pittsburghu. Jestli jsem neco jako hokejista umel, tak nacasovat bodycek. Tohle si o nej primo rikalo. Jejich obrance posbiral to nahozeni, ale puk mu skocil, tak se kouknul do ledu a v tu chvili ja rozjetej sto mil za hodinu primo proti nemu. Sotva vyjel za brankovou, trefil jsem ho na solar tak, ze po zadech dojel az k zadnimu mantinelu. Hotovo, frajer vypnutej, zapas na deset minut zastavenej, nez ho probrali a odvezli na nositkach. Bylo mi ale divny, ze na me ostatni tak civej a nic nerikaj, tak jsem si pozdeji nasel, koho jsem to trefil. Jmenoval se Paul Baxter a sezonu predtim mel pres 400 trestnych minut, suverenne nejvic v lize. Reznik jako krava. Kazdej dalsi zapas s nim jsem byl pripravenej, ze me vyzve na bitku a dobije me tak, ze me taky povezou. Ale nikdy k nicemu nedoslo. Po dlouhych letech jsme se pak potkali na draftu, on jako trener a ja jako skaut, a tak mu rikam: ,,Ja jsem ten a ten, pamatujes?" Na to on: ,,Pamatuju, to byl nejtvrdsi hit, co jsem kdy v lize dostal." ,,Proc jsi me za to nechtel nikdy zabit?" ptam se. ,,Ty vole, vzdyt to bylo uplne cisty. To byl tak cistej hit, jak jenom cistej bejt muze. Tys neudelal nic spatne," odpovedel.

To je presne ono. Ten krasnej respekt, kterej si tihle frajeri, co se rezali jako kone, dokazou dat. On dostal nalozeno, ze ho ozivovali, ale ocenil, ze to ode me nebyla prasarna. To me tak fascinuje na kanadskym hokeji, na jejich nature.

Ono i samotny prani... Lidi v Cesku tomu nerozumi, povazujou bitkare za primitivy z pralesa, pritom jde o tak noblesni vec. Chlapskou, ferovou. Je to neco, co hokej cisti. Daleko lepsi vec nez pichnuti koncem hokejky nebo kroscek na tlamu. Nez dohrani zezadu, kdy ti nekdo muze zlomit pater. Protoze pokazdy, kdyz to shodis, davas hlavu na spalek. Jakmile to totiz ten druhej umi, pred dvaceti tisicema lidi ti nanda, zlomi ti rypak, zrusi te. Pred divakama, pred manzelkou, pred detma.

Je to tak nadhernej pocit, kdyz tam stojis a je to jen na tobe. Chlap proti chlapovi. Ne nejaky stouchani, osekavani. Ferovka. A jakmile jde jeden dolu, je konec bitky a na konci se jeste poplacate, protoze respektujete jeden druhyho.

Ja do sebe tohle vnimani dostal rychle. Protoze jsem se jako emigrant nemel kam vratit, nezbejvalo mi nic jinyho, nez se zacit chovat, jako bych byl taky Kanadan. Chtel jsem byt branej jako jeden z nich, ne jako hajzl, co si tam prijel jen hrat to svoje a vydelat si. Kdyz mel muj spoluhrac problem, chtel jsem mu pomoct. Kdyz jsem citil krivdu, sepnulo mi: ,,Tohle ne. At vyhraje, kdo vyhraje, ten druhej ale musi vedet, ze ja za necim stojim a jsem ochotnej se za to postavit." Nekdy se mi to povedlo, nekdy jsem dostal pres drzku, ale mel jsem aspon sam k sobe uctu a vim, ze ten, co mi nalozil, ji pro me mel taky.

Je to jako v boxu, kterej miluju a uz jako mladej jsem ho zacal delat v ramci pripravy. To je tak uprimnej sport. Kdyz je ten druhej lepsi, jsi v hrozne bezmocny situaci. Tam se neda vystridat, neda se za nic schovat. Musis stat celem a rvat se.

Tohle mi tak chybi v ceskym hokeji. Ne bitky jako takovy, ale ten respekt pro praci toho druhyho. Ta filozofie, kdy slova v urcitym bode konci a borci si stoupnou jeden proti druhymu. Jestli se nekomu neco nelibi, tak at mi poklepe na rameno, podiva se mi do oci a rekne: ,,Takhle ne." Pojd... Mas sanci postavit se za to, co jsi na lede udelal. Ja se za to svy postavit chci. Chces taky? Ukaz, kdo jsi. Kazdej si pak dvakrat rozmysli, jestli chce udelat nejakou prasarnu, protoze bude vedet, ze - hmm, mozna pak dostanu pres drzku.

Pak by ubylo simulovani, skakani na led, aby rozhodci podlehl rvani divaku... Ty vole, vzdycky kdyz tohle vidim, vzpomenu si, jak by me za tohle moji spoluhraci sami zbili. Rekli by mi: ,,Ty hajzle, opovaz se jeste jednou to tady takhle znevazovat. Dokud ti nechybi hlava, tak se zvedni a hraj. A jestli ti chybi noha, tak se odplaz na stridacku a tam chcipni." To je soucast hokejovy kultury v Kanade. Je to chlapska hra, kde museji vsichni ctit zasady, jinak nebudou dostavat respekt. Vysledek je v tomhle pripade az druhoradej.

Protoze jakmile porusis kodex, vezmes hokeji kousek z toho, co tuhle hru dela krasnou.

V Kanade tohle bude vzdycky, at si NHL udela s pravidly, co chce, a at taha pravniky do kazdy situace, kdy nekoho boli hlava.

A to rikam z pozice, kdy jsem sam dostal nalozeno ikskrat.

Treba Geoff Courtnall me sestrelil uplne stejne jako ja tehdy Baxtera. Nic se mi nestalo, jen jsem lezel na lede, popadal dech a u toho se musel smat, jak me krasne zlikvidoval. Nevidel jsem ho a... Prask. Nazdar.

Dvakrat jsem si taky overil, kde jsou moje limity a na co uz fakt nestacim.

To kdyz jsem se zkousel prat se Scottem Stevensem.

Byla to velice spatna volba, jemne receno. Scott byl o dvacet kilo tezsi, o hlavu vetsi a drtil kazdyho, kdo se na nej jenom zle podival. Ja si ale rikal, ze to je prece clovek z masa a kosti, nemuze bejt tak vostrej a tak silnej, jak se rika.

No... Byl hodne vostrej.

Az budu vypravet vnoucatum, co je moje ,,claim to fame", stret se slavou, tak muzu rict, ze jsem dvakrat dostal pres drzku od Scotta Stevense, jednoho z nejtvrdsich hokejistu vsech dob.

Mel jsem z nej v podstate strach, pred zapasy s jeho Washingtonem jsem si rikal, aby me hlavne nekde nenahanel, protoze ho predchazela silena povest a byl to chlap jako hora, ale sam pred sebou jsem prave za to ztracel respekt. V jednom zapase se neco semlelo, byli jsme v hromadny strkanici a mne blesklo hlavou, ze ted je moje sance postavit se vlastnimu strachu. Ted to zkusim.

Nakouril jsem mu ji i s rukavici.

Nez jsem si cokoliv stacil uvedomit, otocil me vzhuru nohama, parkrat me omlatil o zem a bylo hotovo. Podobne to dopadlo ve druhym pripade, kdy jsem se ho pokusil vyzvat.

Ale stejne to za to stalo. Jednak jsem prisel na to, ze mimo svoji vahovou kategorii bych nemel moc casto nakukovat, a proste jsem si osvedcil, na co uz nestacim. Po letech jsme spolu se Scottem delali kempy pro deti a na jedny besede se ho ptali, jak videl me jako soupere. Odpovedel, ze nas Evropany mel za posery, ale ja ze hral hokej tak, jak se v jeho ocich hrat ma.

Za to jsem mu podekoval, na takovy slova jsem byl pysnej. Vim, ze hokejove jsem byl prumer, ale tohle mi udelalo dobre. Ano, rikam prumer. Zadny statistiky me nepresvedci o tom, ze bych snad bejval byl neco vic.

Pamatuju si jeden zapas s Philadelphii, kdy mi to fakt lepilo. Hral jsem jak buh. Na stridacce jsem sedel a ptal se sam sebe, proc takhle nehraju kazdej zapas? Vzdyt jasne vidim, ze si v NHL muzu delat, co chci.

V tu dobu jsem neznal odpoved. Pritom byla jednoducha. Gretzky, Lemieux, Bossy, Trottier a jini velikani, s nimiz jsem mel tu cest se potkat na lede tvari v tvar, byli ohromne konzistentni. Meli mozna vykyvy, ale hrozne maly. Na svy nejvyssi urovni hrali prakticky neustale. Kdezto ja vlal sem a tam jako balonek na pouti. Umel jsem zahrat skvele, ale taky jsem pak byl dalsi zapas uplne hroznej. Nemel jsem totiz ve svym mentalnim vybaveni sebeduveru v to, co umim. I kdyz jsem hral suprove, jako bych nekde vzadu v hlave vedel, ze prece nejsem tak dobrej. A kdyz jsem zahral na houby, velice rychle jsem dokazal spadnout mentalne na dno a prestat si verit. Spis jsem si svym zpusobem potvrdil: ,,Vidis, stejne umis hovno."

Treba to bylo tim, co jsem cely mladi poslouchal.

Nikoho z toho neobvinuju, jsem za svuj zivot zodpovednej a takhle jsem to zkratka mel. Kdybych ale vedel, co vim dneska - coz rika hodne lidi - kdybych prisel do Kanady driv nebo tam primo vyrostl, mohl bych byt o hodne lepsi hokejista. Jen tim, ze bych sam sobe veril.

,,Zkurvenej Evropane, useknu ti hlavu."

Tohle na me rval Bobby Clarke. Ten, kteryho jsem mel jako kluk nalepenyho na karticce na skolnim sesitu. Snazil se me zastrasovat, protoze to byla jeho hra, a ja se pritom musel v duchu stipat, jestli se mi to nezda.

Stal jsem proti nemu poprve na buly a nedokazal tomu uverit.

Kurva, vy mladi, kdyz jsem to mohl dokazat ja... Kdyz Honza Ludvig z Jerabu hral proti Bobby Clarkovi, tak prece muze kazdej. Kazdej, kdo to opravdu chce.

Vzdyt ja nebyl v nicem extra vyjimecnej. V nicem. Jen jsem dokazal snit.

A co si dokazes vysnit, dokazes i udelat. Jen se nesmis bat to udelat.

V nejhorsim holt zjistis, na co nestacis. Ale to neni tak bolestny jako vycitky, ze ses o svuj sen aspon nepokusil. Zes neudelal nic. Takovy veci te pak v zivote deptaji dlouho a mnohem vic, nez kdyz si nabijes hubu a poznas, ze na neco nemas. Takhle si totiz muzes rict: ,,Dal jsem tomu vsechno a nevyslo to." I tim se neco naucis. O sobe i o svete kolem.

Vsechno zacina v hlave snem. A kdyz ti reknou, ze neco nejde, tak to je prece jeste vetsi motor k tomu to dokazat.

Nejde? Hovno. Let's go... Dostanes, co si vysnis.

Ja mel sen, o nemz jsem ani nevedel, kde zacina a kde konci. Kdybych v sedmdesatejch letech nekomu rekl, ze chci hrat NHL, odpovedel by mi: ,,Zapomen."

Ale to me neodradilo. Stal jsem si za svym.

,,Stuj si za necim. Pokud nebudes, padnes za cokoliv." To mam vytetovany na rameni.

Kdyz jsem vyrustal, tady u nas nestal nikdo za nicim. Jen prezival. Pritom je to jen na nas, jak budem svuj zivot zit. Life is what we make it. Jsme zodpovedni za vsechno. Za to dobry i za to zly, co se nam prihodi.

Nemam moc sympatii ke svym vrstevnikum z Ceskoslovenska, co dneska rikaji: ,,Ja taky chtel emigrovat. Vsechno jsem mel nachystany, vsechno jsem prodal, ale... Bal jsem se toho a toho... Tu lez jsem tu zil, protoze tohle a tamhleto..."

Ne. Mohls emigrovat taky, jestli to tu bylo tak hrozny. Clovek muze kalkulovat, rozmejslet, ale v urcitym bode proste musi skocit. Nemam to nikomu za zly ani mi neprislusi soudit. Kazdej zivot a kazdyho situace je jina. Ale z vlastni zkusenosti vim, kdyz clovek neco opravdu chce, ma tu fantastickou schopnost vzdycky najit cestu.

Vzdycky ji proste najde.

Taky jsem cetl, ze kazdej se hodi do scenaru, v nichz sam sebe vidi.

Presne! Ja v mladi kazdej den behal na Jested. To ani nikdo nevedel. Denne jsem vybehl nahoru, znal jsem kazdou stezku. A denne jsem si pri tom predstavoval, ze cestou potkam nejakyho kanadskyho kouce nebo trenera narodaku a on se me zepta, co tam delam.

,,Ja jsem hokejista a trenuju," odpovedel jsem ve svych predstavach. A on me vzal s sebou.

Nikdo jeste neprisel na to, s jakyma vlastnostma se clovek narodi a jaky ziskava az behem zivota. Co ja ale mel od chvile, kdy jsem si zacal uvedomovat sam sebe, to byl chtic. Chtic delat poradne veci, ktery byly blizko mymu srdci. V tech jsem dokazal byt vasnivej.

Presne tyhle vlastnosti si ted vsimam i jako skaut na mladych.

Videl jsem mraky tech, kteri hokej umeli velice dobre, ale bylo evidentni, ze ho nemilujou. Byli takovi na extraligovy urovni, a dokonce i v NHL.

A pak jsou takovi, na nichz vidite, ze jsou blazni.

Takovej jsem byl ja.

Ja snil, jedl a dejchal hokej. Kdyz jsem si poprve ohnul cepele, spal jsem s hokejkama na polstari. Na hokej jsem porad myslel, chtel jsem ho porad hrat, koukat na nej. Mel jsem vasen. Vasen, ktera pohani vsechno v zivote.

Slysel jsem krasnou poucku: Najdi v zivote neco, co milujes, a pak najdi nekoho, kdo ti za to bude platit.

Jasne, zdravi a stastna rodina jsou zaklad, ale zrovna tak je dulezitej tvuj job. Neco, proc kazdej den vstavas, co te zivi. Necim musis byt a je zasadni, aby te to naplnovalo, aby to byl tvuj zivotni styl. Ne kvuli penezum. Co jsou penize? Penize jsou jenom smenky na stesti. Nebo spis jeste casteji smenky na alkohol. Jsou potreba, uz jen proto, jak svet funguje, ale stejne tak je potreba probudit se rano a tesit se na to, co te ceka.

Mne je ukradeny, jestli me nekdo bude placat po ramenou, ze jsem hral NHL. Vzdyt u nas to stejne ani nikdo nevi. Ja nehral kvuli slave. Hral jsem kvuli sobe, protoze me hokej bavil.

Vsechno dluzim svym rodicum a skvelym trenerum, panum Trafinovi, Treglovi, Roudnemu, starymu Jardovi Nedvedovi, panu Havlatovi, ktery me v patnacti zacal brat do libereckyho acka. Ti vsichni me hokej v detstvi naucili a ja pak diky nemu dostal vsechno, co jsem v zivote potreboval. Dodneska zivi me a moji rodinu a mam diky nemu spoustu ohromnych pratel.

Life is good.

Vis, v zivote musis jedinou vec. Umrit. Vsechno dalsi je jenom na tobe, jen kdyz chces.

Muze mi teda nekdo z vas vysvetlit, proc byste nemohli dosahnout svejch snu?

Podivejte se na me. Honza Ludvig, malej spratek z Jerabu, hral NHL.

-

Na www.bezfrazi.cz naleznete vice nez 350 dalsich autentickych vypraveni sportovnich osobnosti, radu z nich lze poslouchat i v audioverzi namluvene prednimi ceskymi herci.