Bez dedecka a fotbalu bych skoncil na ulici jako tata

Mily dedecku,

uz jako malej kluk jsem vedel, ze kdyz obuju kopacky, nebudu mit zadny problemy. Chci ti podekovat, zes me k fotbalu privedl. Ukazals mi misto, kam jsem mohl od svych trablu uz odmala utikat. Neprehanim to, fotbal mi zachranil zivot.

Pamatujes, jak jsme si driv psavali dopisy?

Byla to tezka, pritom tak krasna doba. Nemeli jsme ani jeden internet, ja vecne ani kredit, abych ti mohl alespon na chvili zavolat. Ale kazdy den jsem poctive vybiral postu a tesil se na tve rady.

Dodnes mam vsechny ty tve dopisy schovane.

Presne si pamatuju i ten posledni. Tos mel zrovna velikou radost. Dozvedel ses z novin, ze si me Pribram vzala do ligoveho tymu. A tusil jsi, ze brzy mozna nastoupim i do zapasu. Byls tenkrat jediny clovek v mem zivote, kteremu na tom zalezelo. Byls jediny chlap, kteremu nebylo jedno, co ze me jednou bude. Vzdyt to ty jsi mi fotbal ukazal. Bylo mi pet, kdyz jsi me za ruku odvedl na Bohemku a zpoza klandru tam pak koukal, jak se poprve honim za micem. Vzpominas?

To ty jsi me u fotbalu drzel i pozdeji, kdyz to doma ani jeden z nas uz nemel snadne. Do dopisu jsi mi maloval obrazky fotbaloveho balonu a k nim pridaval rady, jak mam do nej kopnout, aby mel spravnou fales a zatocil se presne k tyci, kam zadny brankar na svete nedosahne. Vypravels mi, ze takhle te to kdysi ucil tvuj trener, slavnej Pepi Bican. Pri kazdem golu si na ne vzpomenu. V kazdem mem golu dodnes zustava kus tebe.

Vis, sedel jsem tenkrat v Pribrami v Bohutine u rybnika... Byl krasny letni vecer a ja drzel za ruku svou prvni holku, kdyz mi prateta, tva sestra, zavolala, ze jsi rano zemrel.

Dlouhe minuty potom jsem se nezmohl na vic nez hystericky plac.

Necekal jsem to.

Tusil jsem, ze jsi byl nemocny. Ale taky jsem vedel, ze se snazis. Vim, ze jsi prestal kourit, ze ses o sebe staral. Ze sis moc pral videt me jednou alespon v televizi. Dodnes nevim, proc jsi nas tak nahle opustil. Nikdy mi to nikdo nevysvetlil. Nemels pry dokonce ani pohreb a... Vis, vzdyt ja dodnes ani netusim, kde mas hrob. Nevim, kam za tebou muzu prijit. Kam vsechny tyhle radky psat. Ale musim ti to vsechno konecne rict.

Dedecku, ja to dokazal!

Zemrel jsi necely tyden pred tim, nez jsem ligu poprve opravdu hral. Bylo mi sestnact let, tri mesice a devatenact dni, kdyz se v zapase proti Brnu splnil nas spolecnej sen. Vim to presne. Tahle cisla dodnes najdes v historickych statistikach ligy. Tech kluku, kteri se mezi nejlepsimi dokazali prosadit driv nez ja, totiz zas tak moc neni. Snazil jsem se proto, abys me v lize videl. Rychleji uz to vazne neslo. Uz jsem nemohl udelat vic, promin mi to.

Chci ti ale rict, ze jsem to nakonec vsechno zvladl.

Fotbal hraju dodnes. Dokonce mam doma stribrnou medaili z mistrovstvi Evropy, vyhral jsem ceskej pohar. Ale hlavne, a to je pro me ted nejdulezitejsi, mam zdravou a krasnou rodinu, pritelkyni Moncu a s ni dve maly deti. Nelinku a Tonika. Uz je nam vsem zase dobre. Nemusis se o nas bat.

Dedecku, mel bys z toho radost, vim to. Proto ti to ted chci cely vypravet.

Ja, Tonda Fantis, ten ulicnik z ulice.

Mohli jsme se mit tak krasne!

Pamatuju si, ze kdyz jsem se narodil, bylo jeste vsechno dobry. Vypravels mi, dedecku, o tom, jak jste s tatou driv pracovali v Alzirsku, jak moc jsi byl na celou rodinu Fantisu hrdej. Jeste pred revoluci jste si tam jako elektrikari vydelali hezky penize a meli krasnej obrovskej byt na Vinohradech, ve ctvrti jste pry byli vazena rodina. Tata mel navic dve restaurace, a dokonce pry i jeden hanbinec. Mohli jsme se mit tak krasne!

Ale pamatuju si taky, jak se vsechno zacalo tolik kazit. Nevzpominas si, kolik mi bylo, kdyz tata zacal tak moc pit?

Asi tak pet, vid?

Mam doma na policce porad spoustu poharu a medaili, ktere by mi mely pripominat prvni fotbalove krucky. Bohuzel si z te doby pamatuju jen na turnaj pripravek - a na udalosti, ktere ze vzpominek maleho chlapce to krasne uplne vytesnily.

Hrali jsme tenkrat s Bohemkou proti Sparte (nebo Slavii?) a kolem hriste stala spousta rodicu, kteri na sobe meli dresy a nekteri i buben, aby fandili a udelali svym detem krasny odpoledne. A byl tam taky bohuzel ten nas tata. Opilej pod obraz se na rozdil od tebe nezajimal o to, jak hraju a kolik jsem dal golu, ale o to, koho kolem sebe urazit. Turnaj skoncil velikou rvackou a prevracenou brankou.

Pamatuju si, jaks nas mlcky autem vezl domu. Ty ses stydel a ja vzadu zaborenej do sedacky, jeste v dresu a kopackach, plakal.

Vepredu vedle tebe sedel tata, moc moc opilej a celej od krve tech dvou tatinku, ktere tam u hriste zbil.

Tady asi celej ten muj zivotni pribeh zacina.

Uz jsem si neco prozil, potkaval v zivote spoustu lidi a poznaval jejich osudy. Prosel jsem si sam celou radou prusvihu, diky kterym dnes umim v souvislostech - a doufam, ze taky objektivne - chapat, co a proc se tehdy delo. Tatovi se piti vymklo kontrole, to uz dnes vim moc dobre. Jsou lidi, kteri piji hodne, ale umi fungovat, jsou si vedomi svych povinnosti a zalezi jim alespon na jejich blizkych. Znam takove. Tata se ale napil a zadnou sebekontrolu nad sebou nemel. Byl jako vymenenej, taky proto o vsechno prisel.

Dnes sice rika, ze ho podvedli jeho kamaradi v praci, ale i kdyby to byla stokrat pravda, myslim, ze si za to stejne muze sam. Nechci tyhle omluvy porad dokola poslouchat. Uz ho nechci litovat. Staci, ze to dodnes dela sam. Psali mi nedavno kluci z Pribrami, ze ho videli kousek od stadionu. Hledal tam pry neco v popelnicich. Asi uz zase zije na ulici.

Vim taky, ze se kvuli jeho piti zacal kazit i vztah mezi nim a mamou. Byl jsem jeste malej kluk a nechapal, co se deje. Dnes si ale dovedu predstavit, ze mozna maminku i bil. Nikdy jsem se ji na to ale neptal a radsi to ani nechci vedet. Ale jak jinak si mam vysvetlit tu hnusnou detskou vzpominku na kuchyn plnou strepu z rozbitych sklenicek a nastvanyho tatu, ktery po nich bosej naslapoval?

Jak jinak si vysvetlit, ze jsme od vas museli utect?

Sam jsi pritom, dedecku, asi musel tusit, ze ani mama na tom neni moc dobre. Vzdyt my se pak potloukali Prahou, kde se dalo. Chvili jsme bydleli ve Vrsovicich, pak v Nuslich, jindy zase na Pankraci. Pamatuju si, ze jsme se behem tri let stehovali snad petkrat. Jako dite jsem nemel pokoj, ani vlastni postel. A uz vubec ne rozum, abych to nejak dokazal pobrat.

Mama v te dobe nemela ani praci, a tak za nami zacinali domu chodit dost divni lidi, kterym jsem nerozumel ani slovo. Rikal jsem jim strejdo, ale nemel jsem je moc rad, nelibili se mi. Az dnes vim, ze to byli nejaci Rusaci a mluvili cizim jazykem. Chlapi, se kterymi jsme se nikdy zaplest nemeli. Byly z toho akorat tak prusvihy. Nevzpominam si, kolik mi bylo let, vim jen, ze uz jsem chodil do skoly, kdyz me jednou v noci vydesena mama vzbudila. Mohlo byt tak kolem jedne rano a pry, ze musime okamzite vstat, sbalit si veci a utikat pryc. Kricela na me, ze nas chce nekdo zastrelit, a ja se te noci tak strasne moc bal... Az do svitani jsme pak v Praze behali po tramvajovych zastavkach, schovavali se ve stinech mimo dosah poulicnich lamp za rohy budov, aby nas ti zli lide nenasli. Ty to vis, ale ja to zjistil az jako dospelej, ze mama tenkrat poprve jela v drogach. Nejspis nam tehdy nikdo doopravdy ublizit nechtel, proste mela jen bludy. Vsak ji policajti hned rano odvezli rovnou nekam do blazince. A ja poprve skoncil v podstate na ulici.

Presne takhle se taky zrodil muj prvni velky prestup v zivote. Kvuli temhle udalostem jsme o tri mesice pozdejs opustili Prahu. Mama po navratu z lecebny chtela pred svou minulosti utect.

Stehovali jsme se proto do Pribrami.

Ale vis, co dnes dedecku taky moc dobre vim?

Pred svou minulosti clovek jen tak neutece.

Tata nebyl vylozene zlej chlap

Vim, ze na tatu asi moc pysnej nejses. Kdo by taky byl... Nikdy jsi mi ale nevypravel, ze taky hraval fotbal. A ze ho musel hrat fakt dobre. Pan Tonda Barak, chlap, kterej na me cely detstvi dohlizel, mi o nem vypravel. Znal ho dokonce i Petr Kouba, jeden z mych treneru v narodaku, byvaly reprezentacni golman, hvezda svy doby, kterymu jsi i ty u televize vzdycky tak moc pral. Taky s nim pry tata driv hraval.

On ten tata asi fakt neco umet musel, ze?

Dedo, ja si pres to vsechno porad nemyslim, ze by tata byl vylozene zlej chlap. Vlastne ho mam z nejakeho duvodu dodnes porad rad.

Pamatuju si, jak za mnou jezdival i po tom, co jsme s mamou utekli do Pribrami. Nebylo to tak, ze by se na me vykaslal, on se chvili dokonce snazil bejt dobrym tatou. Obcas se prisel podivat na nas zapas, pamatuju si i na chvile, kdy si se mnou na betonovym hristi mezi panelaky jen tak kopal do balonu. Chvili o me zajem mel, i proto jsem za vama do Prahy porad tak rad jezdil autobusem na navstevu.

Byli jste chlapi, ke kterym jsem mohl vzhlizet. Byli jste totiz pysni na to, ze se mi ve fotbale darilo. Protoze mame to bylo vicemene fuk.

Bohuzel si ale presne pamatuju taky na chvili, kdy u me tata skoncil. Dedecku, tohle neni vubec hezka vzpominka. Pamatujes, jaks mi kdysi za vysvedceni chtel udelat radost a koupit mi krasnej mobil, tehdy jeste tlacitkovou Nokii? Jakej ja mohl bejt ve skole frajer! Dals mi tenkrat pet tisic korun, fakt moc penez. A cestou na autobus domu jsi me i s tatou poslal do obchodu, aby mi ji pomohl koupit.

Nevim, jak ti to rict...

Vis, ja dodnes nerozumim tomu, ze tohle nekdo dokaze udelat. Tata mi totiz tenkrat vsechny ty penize vzal.

Normalne mi je ukradl, nechal me na ulici samotnyho a utekl do nejblizsi putyky, kde je nejspis s temi svymi kamarady zase vsechny propil. Zatimco ja zustal stat uprostred Prahy na ulici a zase plakal. Nevedel jsem, za kym jit, co delat, ani jak se dostat domu. Vzdyt mi bylo teprve deset! Ja byl porad jeste maly dite!

To ten den jsem si rekl, ze uz tatu nikdy nechci videt. Proto jsem za vami prestal jezdit, tata uz totiz nebyl moje modla. Byl to srab, kterej me ze dne na den prestal mit rad. Vzdyt on se k tomu pak neumel vubec nijak postavit. Nenapsal mi. Neprijel za mnou. Nikdy se mi za to neomluvil.

Dlouhy roky jsme se pak kvuli tomu nevideli ani my, dedecku, nez jsem zvladl znovu te prijet navstivit. Uz jsem byl velkej kluk a tys ke mne mohl byt uprimny.

Vsak uz jsi bydlel v domove duchodcu, daleko od Prahy, daleko od taty. Az u Jihlavy, kam jsi jel za svou sestrou. Jsem rad, zes k takovemu kroku nasel odvahu, vim, jak tezky jsi to s tatou mel. On vsechno propil a tvuj duchod na chod domacnosti dvou chlapu prestaval stacit. Nevycitam ti, zes od nej utekl. Sam sis prece zivot s nim nezaslouzil.

Vis, kdyz jsem se dozvedel, ze sis pred nim musel schovavat penize a zamykat vlastni pokoj, nemohl jsem tomu uverit. A kdyz ses mi pak sveril i s tim, ze tata rozmlatil skleneny dvere, aby ti ukradl televizi a odnesl ji do zastavarny, mel jsem vylozene zlost!

Proc to nikdo neresil?

Do prvni tridy jsem zacal chodit jeste v Praze na Pankraci, mama me tam vzala jen prvni den, protoze se to tak delava. A od te doby ji ma dochazka moc nezajimala. Ja si nepamatuju, ze by se mnou nekdy vstavala, ze by mi nachystala svacinu, nebo ze by me do skoly dokonce odvedla, jak by to u tech nejmensich deti melo byt.

Uz v sesti jsem tohle vsechno musel zvladat sam.

Par problemu kvuli tomu dodnes ve svym zivote mam. Nesnasim, kdyz nekam prijdu pozde. Vim, ze se to obcas stane kazdymu, ale me vzdycky prepadnou takovy tezko popsatelny stavy uzkosti. Obrovskej stres a spousta vycitek. Vsak presne vim proc. To jsem byl jeste v prvni tride, neumel si nastavit budik a do skoly zaspal. Uplne presne si na ten moment pamatuju: Dorazil jsem ke skole, mohlo byt tak pet minut po pul devate, a dvere uz byly zamcene.

Zacal jsem tam bulet.

Sedel jsem na schodech s tou obrovskou aktovkou na zadech a cekal do obeda, az skonci vyucovani. Strasne jsem se stydel!

Vis, co dnes dedecku nechapu? Ze to nikdy nikdo neresil. Pritom ma situace byla tak ocividna. Chodil jsem do skoly v roztrhanych botach a obleceni, casto pozde anebo bez vyplnenych ukolu, a stejne to bylo vsem fuk. Ucitelum i socialce, ktera se nikdy o nasi rodinu nezacala zajimat. Nebo o tom alespon nevim.

Pritom doma to bylo k nevydrzeni. Mama po uteku do Pribrami pracovala v ruznych barech, a i tam si k ni nejspis znova nasly cestu i drogy. Ve vysledku tak cely dny dospavala nocni tahy. Lednice pritom byla prazdna a ja ostatni deti ve skole nejednou prosil, aby mi daly alespon kousnout ze svy svaciny. Pamatuju si i mesice, kdy nam doma nesel proud. Mama asi nezaplatila faktury, a tak nas odstrihli. Svitili jsme svickama.

Az ve dvanacti, kdy jsem prichazel do puberty, jsem nasel odvahu i touhu otevrit si smerem k mame pusu. Zacal jsem se s ni hadat. Vzdoroval jsem ji casto tak, ze mi pri jedne slabsi chvilce natvrdo rekla, at si klidne jdu, kam chci. Sbalil jsem si teda svych par svestek a utekl na druhou stranu mesta k babicce.

Uz nikdy jsem se k mame nevratil. Diky babicce muj zivot dostal rad.

Vyrustal jsem do te doby na pribramskem sidlisti Drkolnov, kde zivot nebyl uplne snadnej. Kdybys nekdy v Pribrami byl, pochopis to. Nebylo tezke se v tamnim prostredi a s mym zazemim dostat do problemu. Vsak spousta mych kamaradu z detstvi se pozdeji zivila, a mozna porad i zivi, vykradanim bytu. Znam ty, co skoncili za mrizemi, i ty, kterym zivot znicily drogy nebo dluhy, co uz nikdy nesplati. Znam je, protoze je dodnes potkavam. Zatimco oni jako floutci chodili s kameny rozbijet zdejsi vylohy a palit petardy, me to tahlo na Marillu. Co nejdal od nich. Na fotbal.

Pan Barak, o kterym jsem ti uz vypravel, na me u toho dohlizel, jako nas ucitel na sportovni zakladce byl muj velkej vzor. Kdyz mi dnes nekdo rekne, ze ze me neco je, usmeju se a rikam: ,,No jo, vsak ja mel Tondu Baraka! Ucil me matiku, hudebku, vzdycky hraval na kytaru a zpival..."

No a pochopitelne nas vedl ke sportu. Diky nemu me sport bavil. Umel ho nam detem podavat tak zabavne, ze jsem za nim touzil utikat.

No, a pak tady byl jeste jeden skvelej chlap, Venca Cerny se jmenoval, nas trener. Predstav si, ze kdyz jsem tenkrat utikal od mamy, nabidl se, ze muzu bydlet u nej. Ze se o me bude starat. Babicka mi to priznala az pozdeji, nevim, jak to presne bylo. Ale neco pravdy na tom asi bude. Trenoval me uz od prichodu do Pribrami, znal nasi situaci.

Byl mi pobliz i tenkrat, kdyz jsem sel s ackem Pribrami poprvy do pripravy. V Nemecku na soustredeni mi kluci davali naloze, nosil jsem z hotelu na hriste kilometr vsechno piti, balony i kuzely. Na hotelu jsem si braval jidlo jako posledni, casto uz tam toho moc nezbylo. Pamatuju si, jak jsem mu primo z toho soustredeni volal, at si me vezme zpatky do dorostu, a on rekl: ,,Vydrz, Tondo, to bude dobry!"

A mel pravdu.

Vis, tihle dva chlapi, pan Barak a pan Cerny, byli jako mi tatove. I jim jsem vdecnej za to, jakej clovek ze me dneska je. A vim, ze neni nahoda, kdyz mladej Barak vali v Italii, a mladej Cerny - predstav si - hraval dokonce taky za Ajax!

Ja vim, ze lidi umej bejt svine. Znam takovy. Ale ve svym zivote jsem mel nakonec spis stesti na to, ze se ke mne okoli chovalo hezky. I kdyz vim, ze jen proto, ze jsem asi vazne umel kopnout do mice.

Nemit fotbal, nemam dneska nejspis nic. A platilo to i tehdy.

Deti jsou k sobe uprimny, a proto i zly. I mne se porad smaly, ze mam roztrhany boty, skaredou mikinu nebo zasly rifle. Ale at uz jsem mel na sobe ve skole cokoliv, v tymu jsem odpoledne patril mezi nejlepsi. Ja hral fotbal jako nikdo jinej kolem. A diky tomu se se mnou ostatni deti nakonec stejne chtely bavit, nestal jsem stranou kolektivu.

Za svou karieru, mily dedecku, nevdecim jen tobe, panum Barakovi a Cernemu. Vdecim za ni nakonec i vsem rodicum, kterym me bylo lito. Vzdyt oni me pak vozili taky na treninky, mohl jsem u nich dokonce prespavat. O vikendech me bravali s jinymi detmi na vylety, dopravali mi plnohodnotny detstvi. Cestou na zapasy mi pak v Mekaci koupili jidlo, protoze ja nemel ani floka.

A to si predstav, ze mi dokonce zaplatili i vylet do Italie. Meli jsme tenkrat se zaky jet na mezinarodni turnaj, jenze mama na to nechtela dat ani korunu. Rodice ostatnich kluku se tak mezi sebou skladali, aby se k mori podival i malej Fantis. A to i pres to, ze jsem pak hral treba na ukor jejich syna.

A tymove prispevky? V zivote za me nikdo z nasi rodiny klubu nezaplatil ani korunu. Naopak to byla Pribram, ktera brzy platila penize nam. Bylo mi trinact let, kdyz jsem podepsal svou prvni profesionalni smlouvu. A na ucet babicky, u ktere jsem uz bydlel a na jejiz adresu jsi mi zacal posilat nase dopisy, tak zacalo pravidelne prichazet osm tisic korun mesicne.

O panu Starkovi jsi toho dedecku urcite cetl v novinach spoustu, mozna to nebyly uplne hezky veci. Ale ja proti nemu nemuzu rict ani slovo. To on tenkrat prisel s tim, ze mi bude za fotbal uz v tomhle veku platit. Videl ve mne talent a vedel, z jakych pomeru pochazim. Vymyslel proto zpusob, jak babicce pomoct a me u fotbalu za kazdou cenu udrzet. Podepsal se kus papiru a bylo alespon na najem.

V Pribrami se ted dokonce porad s nadsazkou rika, ze jsem jeho syn. Ze me pry ma napsanyho v obcance nebo co... Ale aby taky ne. Kdyz pozdeji zacaly mezi detmi frcet notebooky a herni pocitace, vsichni ostatni kluci v tymu je hned meli, a tak pan Starka zasel do obchodu a pocitac mi koupil.

,,Prece musis jit s dobou," rikal.

A kdyz me pak, to uz jsi tady s nami dedecku nebyl, nominovali po prvni sezone spolu s Vaclavem Kadlecem a Matejem Vydrou na trofej Talent roku, skoro jsem se mu bal podivat do oci. ,,Pane Starka, ja do Prahy na galavecer jet nemuzu. Mam jenom teplaky," rikal jsem mu. Ani chvili se nerozmyslel, nalozil me do auta a jeli jsme spolu koupit krasnej oblek.

On mel vzdycky rad takove trosku grazly, kluky z ulice. Radsi sigr nez lekla ryba, rikaval.

Tech kluku, co tam u nej radilo...

Ty historky, co se o pribramskych hracich dodnes po meste rikaji...

Vzdyt Mara Kulic o tom taky driv na Bez frazi vypravel. Vsechno je to pravda!

Jarda, teda pan Starka, jezdil v hummeru a poslouchal rap. Rikaval, ze je to hudba, kterou pise zivot. V kancelari na stadione ma dokonce obraz rappera 2Paca, jehoz jsem v ty dobe totalne zral. Imponovalo mi, ze za mnou stoji takovy clovek.

At je, jakej je, ja mu vdecim za hodne. A neboj, dedo, nic mu nedluzim. Predstav si, ze me o rok pozdeji z Pribrami prodal do Baniku Ostrava.

Za DVACET MILIONU korun.

Slabsi to semele

Ve fotbale vali Adam Hlozek. Je to sice spartan, ale reknu ti... Radost na nej koukat. To sebevedomi, ta rychlost, ty klicky!

Jeste nemel mit ani devatenact a uz jel na EURO s dospelymi. A pak sel ven. Predstav si, ze ho koupili v Nemecku. Vsak on ten ,,Hlozan" hraje ligu taky od sestnacti let, poprve to stihl dokonce o tri dny driv nez ja. A hned patril mezi nejlepsi. Ne, o tohohle kluka fakt strach nemam.

Jenze... vis, takovych jako on je fakt malo. A kolem tech ostatnich je spis hodne povyku pro nic. Ono hrat ligu od sestnacti ve vetsine pripadu zadna vyhra neni. Lidi maji tendenci nas hned nazyvat supertalentem, staci, kdyz se objevime na treninku. Vsichni kvuli mladym tady v Cesku blbnou, chtej mit v klubech vlastni odchovance a prodat je za miliony ven. Novinari pak pocitaji prvni goly na dny a vytvareji srovnani, kdo je lepsi a proc.

Kazdy tady hleda, kdo bude novy Baros, novy Rosicky, novy Cech. Uplne... No, prijde mi to proste zvraceny.

Proc by mel byt treba ten Hlozek novej Baros?

Proc proste Hlozek nemuze byt HLOZEK?

Akorat tim klukum blbnem hlavy. A ty slabsi to pak semele.

Ja byl taky jeden z nich. Mne taky ublizilo, ze jsem hral ligu takhle mladej. Nehledam si tim dnes omluvy pro vsechno, co jsem si v kariere sam zvoral, vsak o tom ti tady teprve budu vypravet. Nikomu ani nevycitam, ze me zacali stavet takhle brzo. Neni to krivda, nejsem urazenej, ja nejsem ani zklamanej.

Proste to tak dneska z pozice toho starsiho citim. Nekoukam totiz na svoji karieru pohledem, kam jsem to (ne)dotahl, ale divam se, jaky fotbalista ze me je. A... Nemuzu si pomoct, tohle proste nejsem ja. Nejsem takovej, dedecku, jakyho si me pamatujes.

V historii ceske ligy ji jen sest hracu hralo driv nez ja. A naslapnuto k tomu byt hvezdou dospelyho narodaku ma z tech sesti nakonec jen ten ,,Hlozan", pritom i on sam ma jeste kus cesty pred sebou. Z ostatnich se - stejne jako ze me - postupem casu stali vlastne jen radovi ligovi fotbalisti. V tom lepsim pripade.

Vis, dedecku, ona uz to totiz mezi temi chlapy neni zadna legrace. Fotbal najednou neni jen hra. Ti chlapi kopou o penize, o hodne penez. O body, ktery pulka z nich potrebuje k zachrane a druha k boji o pohary. O premie, ktery se tatovi od rodiny s hypotekou na konci mesice hodi. Vim dnes moc dobre, o cem mluvim.

Uplne se vidim na treninku. Prijde mladej kluk, nesmyslne ztrati balon a ja se pak za nej musim vracet zpatky.

,,Hele mladej, ses zblaznil, ne?! Tohle udelat v zapase, dostaneme gol!" kricim na nej. A fakt se na nej zlobim.

Pritom ja tem klukum tak rozumim! Ja vim, proc ty klicky zkousej delat, vim, ze to mysli dobre. Byval jsem prece uplne stejnej.

Pamatujes, jak jsem jako malej kluk proklickoval hriste, a pak to poslal placirkou presne k tyci? Anebo to jeste vylepsil prihravku pred prazdnou? Jeste v dorostu jsem takovy byval, byl jsem hracicka. Sama preslapovacka, zasekavacka, paradicka. Hral jsem proste fotbal, abych z nej mel radost. Vytahl jsem Zidanovu klicku a smal jsem se pak az do vecera.

Kdyz se mi teda povedla.

Kdyz ne, zkusil jsem to za chvili znovu.

No, a pak jsem prisel do ligy, troufl si v ni na Marcela Machu a dostal kolikama pres achilovku. Nemohl jsem se na tu nohu postavit a navrch od nej dostal jeste zjebano. Prej na co si to hraju... To vis, ze jsem si to priste rozmyslel. Stejne jako kdyz me tehdejsi kouc Karol Marko dvakrat vyhodil z treninku, protoze jsem zkousel u lajny vymyslet paticky. Prej at si to zkousim nekde v dorostu. Ty paticky...

Ostatne i z naseho hodne silnyho rocniku 1992 to nakonec nejdal - i v reprezentaci - dotahli spis ti, co s nama sice odmala jezdili na srazy, ale na rozdil treba ode me hrali ligu az v devatenacti. Treba Pavel Kaderabek nebo Lada Krejci... Vlastne cela ta spartanska letka.

Ja fakt nejsem zastance toho, aby mladi kluci hrali ligu takhle brzo. U me byl navic ten skok do ni extremni, vzdyt ja sel mezi muze v podstate rovnou z zaku. Behem jednoho roku jsem preskocil ctyri a vim, co jsem si tehdy sam o sobe myslel: Ze jsem frajer. Pritom se ze me, aniz bych to na sobe pozoroval, v dalsich letech vytracelo vsechno, co me driv od ostatnich tak odlisovalo.

Kreativita, technika i schopnost jit jeden na jednoho.

Z mych prednosti se na treninku s dospelymi staly ze dne na den vady.

Postupem casu jsem hru zacal zjednodusovat tak moc, ze dneska hraju praveho beka.

Pritom muj vzor byl vzdycky Cristiano Ronaldo.

I ty by ses dneska dedo smal, ze to na hristi neni videt.

Mamu jsem mel vzdycky rad, i kdyz sklouzavala k drogam

V jednom z nasich poslednich dopisu jsem ti, dedecku, jeste stihl napsat, ze se v sestnacti zkusim o ten ligovy tym porvat. Zadne dalsi zpravy uz jsem ti napsat nemohl. Vis, myslim ze me ti chlapi meli tenkrat nakonec docela radi. Prestoze jsem byl klidne o patnact let mladsi nez vsichni ostatni kolem, zapadl jsem mezi ne v kabine celkem brzo a skvele, ani ty kuzely jsem nakonec nemusel tahat sam. Na treninku jsem dokonce tvoril dvojici s nasim kapitanem Danem Hunou. Predstav si, ze me pak po treninku braval na kafe nebo nakupy az do Prahy, takovi jsme byli kamaradi.

Pritom muj zacatek v tymu nebyl nejlepsi. Vzdyt ja na jeden z prvnich treninku prisel pozde. A kluci asi nevedeli, co si o mne maji myslet. Urcite meli zpocatku za to, ze jsem nejakej namistrovanej floutek z ulice, co vsechno flaka. Nezlob se za to na me, prosim. Vis, bylo to zase kvuli ty moji mame.

I kdyz uz jsem hezkych par let bydlel u babicky, nikdy jsem se s ni neprestal bavit, vzdycky jsem ji mel rad. Jenze v ty dobe, kdyz jsem poprve mohl premyslet o tom, ze budu hrat nejvyssi ceskou soutez, zase sklouzavala k drogam. Tusil jsem to, ale jistej jsem si nebyl. No a najednou se mi prestala ozyvat. Neodpovidala na zpravy, nezvedala telefon.

Jeden den, dva dny... To jsem jeste bral a mavl nad tim rukou.

Kdyz se ale neozvala ani treti a ctvrty den, zacal jsem se o ni vazne bat.

Cestou na trenink jsem to proto vzal pres Drkolnov a krve by se ve mne nedorezal. Busil jsem na dvere, ale nikdo se neozyval. Mama mivala byt v prizemi, vysplhal jsem se proto k oknu a skvirou pres zatazeny zaluzie nahledl dovnitr. Videl jsem rozhazeny veci po celym byte, silenej bordel a napadla me jedina vec.

,,Prokristapana, ona tam bude lezet mrtva!"

Misto, abych se soustredil na fotbal a honil se na treninku s ligovymi fotbalisty za balonem, volal jsem hasice a policii, aby nekdo vyrazil zamceny dvere a zjistil, co je s moji mamou. Vtrhli jsme dovnitr a ucitili hnusnej smrad. Mama tam ale nastesti nebyla.

Az ve chvili, kdy se vsichni uklidnili, nasli policajti v zaznamech, ze ji zachranka pred dvema dny nejspis odvezla do blazince v Dobranech. Udajne litala bosa a polonaha po meste a porvavala cosi po lidech, nemela u sebe ani doklady, takze nam nikdo z doktoru nemohl dat vedet.

Strasne se mi tenkrat ulevilo, ze je nazivu... Kdyz jsem pak ale prisel na stadion, vsechno na me dolehlo. Tehdejsi kouc Massimo Morales se na me hodne zlobil.

,,Je ti sestnact let, takovou sanci od nas dostavas, muzes byt s tymem a neprijdes na trenink? Co si to dovolujes?"

Rval na me pred celou kabinou. Vsichni spoluhraci na me uprene koukali.

A ja se rozbrecel. Zase jsem rval.

Dostal jsem hysterickej zachvat, bulel jsem pred temi dospelymi chlapy jak maly dite. Museli si myslet, jakej nejsem srab. Ale copak jsem jim mohl vypravet, ze je muj zivot uplne v haji? Copak jsem jim mohl rict, at jdou s tim svym fotbalem nekam, protoze mne je sestnact, mama je zavrena v blazinci a ja u ni v byte krome drog nasel i upominky vymahacu a smlouvy s Providentem?

Mel jsem se jich zeptat, co by delali na mym miste oni? Co by mi tak na to Huna, Macha nebo Plesko rekli?

Mozna jo. Mozna jsem to na ne vybalit mel, ale ja se tehdy stydel, a tak jsem radsi jen brecel a drzel pusu. Nechal jsem to uvnitr sebe poradne podusit. O tom, co ti ted tady dedecku vypravim, nema nikdo z nich dodnes nejmensi tuseni.

Zna to snad jen ten pan Starka. Nevim jak, ale ten vedel vzdycky vsechno. Nebyt jeho, mozna dneska fotbal vubec nehraju. Vzdyt kouc Morales by me byl nejradsi na miste vyhodil a uz nikdy na trenink nevzal, nas majitel ale vcas zasahl.

Dostal jsem sanci. A vsechno dobre dopadlo.

A kdyz rikam, ze vsechno, myslim pritom dedecku taky na mamu.

Predstav si, ze vseho se dostala. Je z ni dneska super zenska a skvela babicka.

Byla na leceni celkem trikrat. Kdyz jsem pro ni jel do blazince naposled, uz jsem se tomu vlastne i smal. Rikal jsem ji: ,,Maminko, tohle je naposled. Jestli se sem jeste nekdy vratis, normalne si zacnu myslet, ze se ti tady snad libi nebo co. A priste te tady s temi pstrosy, co tu behaj na zahrade, opravdu necham."

Usmala se na me. A hned nato si zacala davat zivot dohromady. Vyporadala se se svymi dluhy, ma praci, diky ktery si zaridila i novej hezkej byt, a zacala se starat. Volame si dneska klidne i trikrat denne, nase deti se na navstevu k ni vzdycky dlouho tesi. Dela mi to obrovskou radost, videt rodinu hezky pohromade.

Vis, ja totiz dodneska nechapu, jakym zpusobem dokazala mama hodit svou minulost za hlavu, jak se s ni dokazala poprat. Ti, co si podobnymi problemy prosli nebo alespon nekoho takovyho znaji, vedi, jak tezky je se ze zavislosti dostat. Moje mama to dokazala.

At uz byla driv jakakoliv, chovam k ni za to obrovskej respekt.

Jsem za ni strasne moc rad.

Chybel mi chlapsky vzor

Mrzi me, ze jsi tady se mnou nebyl. Zes na me nedohlidl, kdyz jsem tenkrat do Baniku prestoupil.

Vis, dedo, ja tam totiz zacal trosku vyvadet. Myslel jsem si, ze jsem uz dospelej. Ale az ted vim, ze jsem byl leda tak poradne blbej.

Chybel mi tata. Chybel jsi mi ty. Chybel mi poradnej chlapskej vzor.

Babicku jsem nechal v Pribrami, na druhou stranu republiky vyrazil sam a navrch jsem dostal v osmnacti letech prilezitost zit. Zacal jsem si kompenzovat emocni vylevy z detstvi, vynahrazovat si vsechno, ceho se mi tak dlouho nedostavalo. Mel jsem smlouvu za paradni penize, nemusel nikoho zivit, mel fajn bydleni primo na stadionu, vlastne uplne nulovy naklady.

Takze - vis, co jsem delal?

Zacal jsem utracet.

Utracel jsem za nesmysly. Nejdriv to bylo jen drahy obleceni a mobily, pak bohuzel taky alkohol. Rozhazoval jsem penize, kudy jsem chodil. Sel jsem do baru na Stodolni a nechal tam klidne pet tisic. Pozval jsem vsechny okolo, protoze ,,ted uz na to prece mam. Ted uz nejsem jenom ten kluk z ulice!"

Jo, presne takhle hloupej jsem byl.

Fotbal jsem mel rad, treninky jsem se snazil nesidit, ale jen co byl konec, uz jsem mel hlavu nastavenou nekam jinam. Byl jsem prece ten SUPERTALENT, novej Baros, jak si taky mozna nekteri mysleli. Od zacatku jsem navic za Banik hraval, daval jsem goly a zacal si myslet, ze tady na me kazdej ceka. Ze mam cely mesto u nohou.

Vsak mi kamaradi byli i vsichni ti skveli hraci. Byl tam Baros, Jankulovski, Bolf, Lukes. Vsechno borci, ktery jsem znal z televize a ted s nimi mohl klidne chodit na pivo, jako bych byl jednim z nich.

Kdybys tady dedo byl, dal bys mi pekne za usi. A mozna i par facek, kdybys byl videl tu reportaz, jak osmnactiletej Fantis za dvacet milionu prisel na trenink opilej. Bohuzel, i to se stalo. A psaly o tom vsechny noviny v zemi. Na chvili me pak dokonce vyradili z kadru.

Hrali jsme tenkrat na Slavii, remizovali 2:2 a jeli domu. Ten den mela moje pritelkyne narozeniny, udelal jsem ji oslavu a trosku se to zvrtlo. Bydlel jsem primo na Bazalech, ale stejne jsem nezvladl dojit rano o dve patra niz na trenink. Misa Frydrych, jeden z odchovancu Baniku a moc hodnej kluk, me tehdy pred zacatkem treninku prisel budit. Busil na dvere myho pokoje tak dlouho, dokud jsem se z ty kocoviny nevzpamatoval.

,,Vstavej, vole! Je trenink!"

Kdyz se potkame, jeste ted mu vycitam, ze me mel radsi nechat spat. Byl by z toho nebyl takovej pruser.

Dorazil jsem tenkrat do kabiny ve chvili, kdy ostatni hraci Baniku uz byli na hristi. Byl jsem ale uplne namol, s vypetim vsech sil se pokousel utahnout maslicky na kopackach, kdyz na me asistent trenera pan Necek zacal rvat, ze tohle v zivote nevidel. Poslouchal jsem ho jen chvili, pak jsem hodil boty do kouta, sundal dres, poslal ho nekam a sel nahoru do pokoje zase spat.

Boze, jak ja byl blbej!

O den pozdejs uz jsem taky behal sprinty v Komenskeho sadech. Neskutecny behy a neskutecny casy. V parku. V centru Ostravy. Primo pod radnicni vezi, s vyhledem na Bazaly, chram celyho regionu.

Mezi vsema tema lidma kolem, kteri uz z novin vedeli, co jsem provedl.

Vyzral jsem si to fakt az do dna.

Od hlavniho kouce Radka Latala jsem dostal sodu jako krava, zaslouzenou. Mame ale mezi sebou dnes vsechno srovnany, uz se tomu smejeme a vzpominame. Ja se mu porad omlouvam, co jsem tehdy vyvedl, a on sam mi dneska na rovinu klidne prizna, ze se taky tenkrat nezachoval nejlip. Fakt, ze se informace o me opilosti na treninku dostala z kabiny do novin, totiz ublizila mne v kariere hrace, ale nakonec prece i samotnemu Baniku. Vzdyt hrace s takovou povesti pak klub mohl prodat dal jen tezce.

Nikdy jsme ale neprisli na to, kdo z kabiny to tem novinarum rekl. Asistent? Spoluhrac? Maser? Kustod?

Hele, ono to je vlastne asi jedno. O ctrnact dnu pozdeji jsem se totiz do Baniku vratil, v dalsich ctyrech ligovych zapasech dal dokonce tri goly a udobril si i fanousky, ale... Dneska po tech letech bohuzel musim rict, ze mi angazma v Ostrave asi mnohem vic vzalo nez dalo.

Nebyl jsem na takovouhle vyzvu pripravenej. A fakt, ze jsem zustal v Ostrave uplne sam, tomu vsemu nepomohl.

Jeden z novinaru se mnou tehdy chtel delat rozhovor o me minulosti. Ve Sportu melo vyjit tema o klukovi z chudejch pomeru. A jakkoliv vim, ze to vsechno byla pravda, tenkrat me tyhle reci jeste urazely.

Sakra, jaky chudy pomery? Co je vam po tom?

Po letech ne uplne prijemnyho detstvi jsem se rozhodl, ze si zivot zaridim podle sebe a minulost i svoje nejblizsi hodim pres palubu. Vsak mam penize, mam moznosti.

Jenze v osmnacti jsem mel prdlajs poneti o tom, jak dulezity je i zivot s nekym sdilet, bez ohledu na to, o koho jde a jak se zrovna ma. Za babickou domu jsem tak jezdil dvakrat za rok, mama byla na leceni, tata na ulici - a nikoho dalsiho jsem ve svym okoli nemel. Dokonce jsem nabyl dojmu, ze nikoho ani nepotrebuju.

Zatimco ostatni kluci po zapase vytaceli mobilem pribuzne a vypraveli jim, jak paradne jsme hrali a jakej kdo dal gol, ja si nasadil kapuci pres hlavu, zaboril se v autobuse na svou sedacku a mohl myslet leda na to, co budu delat sam doma. A kdo z kluku by tak asi se mnou mohl jit v noci ven.

Kdybych byl nad tim tehdy umel premyslet jako dnes, asi bych z Pribrami od rodiny - at uz byla jakakoliv - jen tak neodchazel.

Rozhodne ne takhle brzo.

Jak hledat bezdomovce?

Z mamy je dneska skvela zenska, zodpovedna babicka... Ale reknu ti, dedo, ten tata, ten mi dela porad starosti.

Co s nim mam delat? Vzdyt on si vubec neda rict, on ode me pomoc ani nechce.

Videli jsme se naposled pred Vanoci: Zastavil jsem u popelnic a ukazal mu alespon malyho. Chvili jsme si pokecali, ale popravde si nemame moc co rict. A ja sam s nim nic moc spolecnyho mit nechci. Vim totiz, ze on sam o to vubec nestoji.

Nebyli jsme spolu leta letouci vubec v kontaktu, myslel jsem si dokonce, ze uz snad ani nezije.

Kdyz jsem mel slabsi chvilku, rikaval jsem doma vzdycky zene, ze bych ho potreboval najit, ze bych si s nim potreboval promluvit.

Jenze jak hledat bezdomovce bez telefonu?

Jak najit chlapa, ktery vubec netouzi se se mnou videt?

Stal se vlastne zazrak. Tri roky zpatky, jen par dnu pred Vanoci, to uz jsem hral zase v Pribrami, jsme byli v nakupaku na Zlicine shanet s celou rodinou darky. A tam nahore, jak jsou restaurace, mne v davu tech uspechanych lidi projel mraz celym telem.

Zastavil jsem se a koukal do prazdna.

Zastavil jsem se a uplne vypnul.

,,Co delas? Proc stojis? Co blbnes?" ptala se me moje Monca.

,,On je tady muj tata..."

Videl jsem ho periferne, na dobrejch dvacet metru. Sedel tam u jednoho ze stolu s novinama v ruce, lustil krizovky.

,,Co budes delat?"

,,Pujdu za nim."

Takhle jsem se po letech potkal s tatou. Kdyz to takhle nekomu reknu, nechce mi to verit.

,,Dobry den, vy jste pan Fantis?"

,,Jojo... Tyjo, nazdar Tondo!"

Zacal mi vypravet, jak spatne dopadl. Ze je bezdomovec, nema praci, penize ani telefon. Pritom zanedbane nevypadal. Byl oholenej, ostrihanej, nemel spinavy ani smradlavy obleceni. Na prvni pohled bys to do nej vubec nerekl. Navic mel prehled, je to studovanej a velice inteligentni clovek, z novin dokonce moc dobre vedel, ze hraju fotbal, kdy jsem dal jakej gol a ptal se me, proc jsem minule tak brzo stridal.

Dohodl jsem se s nim, ze se na stejnym miste potkame za dva dny.

Nic lepsiho me nenapadlo. Byl jsem v soku.

Koupil jsem novej mobil a SIM kartu a on tam na me skutecne cekal. Zacali jsme se bavit, vypravet si o nasich zivotech, obcas jsme si zavolali, kdyz se najednou zase prestal ozyvat. Napsal mi az po roce, ze prespava ve stanu v Divoke Sarce, neni mu nejlip, ale mne i moji rodine preje vsechno dobry.

Rozhodl jsem se, ze ho tam nenecham.

Monci jsem oznamil, ze pro nej jedu a ze holt tata ted bude zit nejakou dobu s nama. Uzijeme si s nim Vanoce a zkusime mu pomoct zpatky k lepsimu zivotu. Dobre dva tri mesice k nam chodil kazdej den. Dostal nove obleceni, dostal od nas najist a snazili jsme se, aby se osamostatnil. Vylital jsem mu po treninku na uradech novou obcanku, kterou davno ztratil. A zaridil, aby dostaval od statu alespon nejaky zivotni minimum.

Lidi rikaji, ze jsem mohl hrat v Anglii, mit penize a slavu. Ale o tom, co je to opravdove stesti, me nikdo poucovat nebude.

Zatahl jsem za nej taky najem v ubytovne, aby mel strechu nad hlavou a teplou vodu. Koupil jsem mu esus a v mistni jidelne zaplatil na mesic dopredu obedy. Domluvil jsem mu u Apolinaru lecebnu, aby se sel lecit.

Lecbu absolvoval celou, ale hned prvni den po jejim ukonceni to vzal do prvni hospody a zase se tam opil.

Kdyz jsem ho tam nasel, pred lidma mi zacal nadavat, ze jsem zmetek, kterej mu jen bere penize.

Skoncilo to tak, ze jsem jezdil kazdej den na trenink kolem jedne a te same popelnice, kde v moji klubove perovce FK Pribram hledal neco k jidlu. Oprenej o hul, protoze ma hodne nemocnou kycel a zadnej doktor mu ted nepomuze, protoze beztak neplati ani zdravotni pojisteni. Utapelo me to v depresich... Vlastniho tatu prece takhle nikdo videt nechce. Tim spis, kdyz ja sam mam zrovna stastnej a hezky zarizenej zivot. Hezky penize a krasnou rodinu.

Bylo to obdobi, kdy jsem nemel naladu na nic. Kluci v kabine hazeli vtipky, kterym jsem se nesmal. Mel jsem pred sebou porad obrazek te trosky a hlavou se mi honily otazky, co s nim budu delat. Rozesmal me az pan Starka, kdyz si me zavolal do kancelare.

,,Hele, Tondo, tebe neco trapi. Nechodis s klukama na pivo, ses smutnej, takovej jsi nikdy predtim nebyl."

,,Ale, mam ted holt nejaky problemy."

Vubec jsem si v tu chvili neuvedomil, ze pan Starka vzdycky vsechno vi.

,,Mam rict svym chlapum, at te toho problemu zbavi?"

Zacali jsme se oba strasne nahlas smat. Az pak pan Starka zase zvaznel.

,,Rekni mi a zitra tady nebude. Odvezeme ho zpatky do Prahy, abys tady na nej nemusel porad koukat."

Tata nakonec v Pribrami zustal. Potlouka se tam po ulicich dodnes a obcas se da do reci s mymi byvalymi spoluhraci. Ma o fotbale prehled, vim, ze sleduje i me zapasy. Ale v kontaktu se mnou byt netouzi, rika, ze pomoc nepotrebuje. Dostal se do stadia, ze je mu takhle asi lip. Uz se sam nechce do normalniho zivota vracet. Nema v sobe chut fungovat. Neumi si predstavit, ze by musel vstavat do prace a mit ve svym zivote rad.

S timhle ja uz bohuzel asi nezmuzu nic.

Ale vis co, dedecku? Stejne mi to neda.

Vim, ze za nim po sezone zas a znova pujdu a budu mu chtit pomoct.

Musim se postarat, aby mu doktori v lete pomohli alespon s tou kycli.

Proc lidi soudi i ty, co neznaji?

Mame v Cesku trenera, kteremu se vsichni smeji. Pan Josef Csaplar jednou v televizi rekl, ze vest o prestavce 2:0 je ten nejhorsi mozny vysledek. Lidi dali jeho hlasce jmeno Csaplarova past, a takhle to zlidovelo. Pekne me to stve. Lide se mu posklebujou, ale pro me je pan Csaplar osudovej trener.

Predevsim ale vim, ze je to bezvadnej chlap.

Proto me dedecku stve, ze lidi soudej druhy, aniz je vubec znaji. Proc to delaj?

Ja uz pochopil, ze kazdej z nas pise svuj zivotni pribeh, a pokud o tom druhym nic nevim, nemam pravo o nem jakkoli mluvit. Jakkoliv ho soudit.

Je zvlastni, jak se tezke osudy konkretnich lidi taky prolinaji, jako by se navzajem pritahovaly. Vis, dedecku, pan Csaplar to v zivote taky nema snadny, treba proto jsme si tak sedli.

Moje kariera byla plna vzestupu i padu. A byly v ni i chvile, kdy mi lidi prestavali verit. Chvile, kdy jsem i ja sam mel pocit, ze je vsechno v haji a ve fotbale koncim. Zdalo se, ze je Fantis odepsanej.

Banik me dokazal prodat do Jablonce, kde jsem mel byt rozdilovym hracem, ale pulka sezony se nam vubec nepovedla a ja si pak urval koleno. Predstav si, ze jsem kvuli tomu zraneni nehral skoro dva roky. Ostatni kluci se s urvanymi krizaky vrati do zapasu po deviti mesicich, jenze ja ani po roce nemohl poradne behat. Porad me ta noha bolela.

Ted uz vim, ze mi vlastni telo dalo jasny signal. Chtelo mi rict, ze takhle to dal nepujde.

Fatalni zraneni bylo trestem za to, co jsem vyvadel v Ostrave. Logicky nasledek toho, jak malo jsem fotbalu daval.

A kdyz uz si clovek neco musi vyzrat, tak hezky az do dna. Po serii dalsich vysetreni mi totiz v tom koleni nasli taky nador.

Nastesti ne zhoubnej.

Obrovsky jsem se pak trapil. Lidi si septali, ze jsem prosustroval karieru, a ja sam prestaval verit, ze to jeste nekdy bude dobry. Najednou jsem totiz nebyl ten mladej SUPERTALENT, nebyl jsem ani starej zkusenej hrac. Bylo mi skoro petadvacet a byl jsem jen uplne... prumernej hrac, navic s ne zrovna dobrou povesti.

V lize jsem tenkrat za boha nemohl dat gol. Sam sebe jsem dostaval pod tak hroznej tlak, ze jsem byl v zapasech uplne marnej.

Bylo jasny, ze je treba udelat razantni krok. Zvedl jsem telefon a zavolal panu Starkovi. Rekl jsem mu, ze se potrebuju vratit domu k rodine. Ze bud pujdu hrat fotbal do Pribrami, nebo s nim radsi skoncim uplne.

,,Toniku, tebe ja si vezmu vzdycky!" rikal. A o par dnu pozdeji uz jsem v Pribrami fakt hral.

Lidi se tomu pritom smali. I kamaradi fotbalisti mi volali, jestli jsem se nezblaznil. Proc ja, takovej hrac, jdu hrat nekam do Pribrami, do druhy ligy... Jenze ja presne vedel, co delam. Uz tehdy tam totiz pusobil pan Csaplar. Jedinej trener, kterej ze me dokazal vyzdimat extremni zapal a i v ne zrovna fajn zivotnim obdobi, kdy mi delal starost muj tata, do me napumpoval obrovsky sebevedomi. Sam nevim, jak to dokazal. Ale ja si diky nemu zacal zase verit.

Pritom to se mnou ani on nemel snadny. Pamatuju si treba hned prvni zapas proti Budejovicim, vymyslel jsem nahravku na vitezny gol a objektivne odehral fakt skvelej zapas. Jenze sam jsem byl na hristi frustrovanej, silenym zpusobem jsem si nadaval za kazdou vec, ktera mi nevysla. Uplne nesmyslne jsem se porad drtil. ,,Co blbnes? Nestvi me!" serval me pak po zapase. A dal uz jenom chvalil. Porad. Behem kazdyho treninku, behem zapasu. Chvalil me, kdyz mi neco vyslo - i kdyz jsem neco zkazil.

,,Nevadi Tondo, zkusils to hezky! Priste to vyjde, ses dobrej!"

Presne vim, jak se s kazdym zapasem menilo moje mysleni. Kdykoliv jsem neco pokazil, bylo mi to najednou uplne jedno. Ja jsem totiz do zapasu sel s tim, ze tech dobrych veci zvladnu udelat vic. Ve druhe lize jsem na jare pomohl k postupu peti goly, rok na to jsem jich v prvni dal za Pribram sedm.

Tonda Fantis byl zpatky. V plne sile.

Pan Csaplar pak sel trenovat Zlin a vzal si me tam s sebou. Predstav si, ze na tiskovce rekl, ze si me jednou vezme i do Realu Madrid.

Vis, vsichni se mu tenkrat zase smali. Ale ja vim, ze on by si me tam fakt vzal. On jo!

Dyt ja to stesti mam!

Lidi mi rikaj, ze jsem mohl hrat az v Anglii, mit penize, slavu a prej i stesti...

Ti sami lidi, co casto sami vubec netusi, co to TO STESTI doopravdy je.

Jo, kdybys tady na me dedecku dohlidl, treba bych byl v ty Anglii fakt hral. Vis, kdyz mi dneska nekdo rekne, ze jsem mel driv na vic a mohl toho ve fotbale dokazat mnohem vic, nemam mu na to co rict. Ja vim, ze ti lidi maj pravdu. Hodne jsem o tom premyslel, casto kvuli tomu nespal a spoustu veci si vycital. Ale o tom, co je to opravdove stesti, me fakt nikdo poucovat nebude.

Dyt ja to stesti mam!

Zadny penize a slava dobryho fotbalisty, jak si vsichni myslej, za nim pritom nestoji. Za takovymi vecmi se honej jenom blazni.

Moje stesti je... RODINA!

Dlouho me trapila ma minulost, utikal jsem pred ni. Vis, nemel jsem ji v sobe leta vyresenou. Byl jsem nestastnej a uzavrenej do sebe, to se pak prenaselo i do fotbalu. Jeste pred par lety bych ti to byl takhle ani neumel vypravet, brecel bych uz na zacatku. Nemluvil jsem o sve minulosti takhle podrobne ani se svymi blizkymi. Vsechno se ve mne zmenilo, kdyz se narodila dcerka Nelinka. Byla tak krasna! Podival jsem se ji tenkrat poprvy do oci, ona me chytla za prst a ja vedel, ze se nevzdam. Ze tenhle zivot jeste bude stat za to. Kvuli ni musi, jako ze se Fantis jmenuju!

Videl jsem v tu chvili najednou celej zivot uplne jinak. Uz v nem nebyl jen ten sobeckej kluk, co vi vsechno nejlip a nikoho dalsiho k zivotu nepotrebuje. Byla tam navic ta krasna holcicka, ktery jsem najednou chtel doprat lepsi zivot a krasnejsi detstvi, nez jsem mel ja. K Nelince pozdeji pribyl i malej Tonik - a ze me je najednou mnohem vyrovnanejsi chlap.

Uz neresim, co bylo. Nekoukam na minulost skrz prsty. Uz se za ni ani nestydim.

Nevycitam mame, jak vyvadela. Naopak ji dekuju za to, jak se ke svym preslapum dokazala postavit. Necitim zlost na tatu, kterej se na nas vykaslal. Vycitam mu jenom to, ze si nechce nechat pomoct, kdyz moznosti mu pomoct dneska mam.

Porad sice plati, ze si po viteznym zapase ta dve tri pivka dam, tohle uz menit nehodlam. Nove ale umim rict taky dost a s klukama se vcas rozloucit. Uz davno nevysedavam se spoluhraci az do rana jako tenkrat v Ostrave. Vim, ze na me doma ceka krasna zena a zdravy deti, o ktery je potreba se starat. Prej se tomu rika zodpovednost.

Vis, jak jsem zodpovednost zacal chapat ja? Prestal jsem hrat fotbal pro sebe a pro vlastni slavu.

Zene me dal snaha mit doma plnou lednici zdravyho jidla a moznosti detem splnit vse, po cem touzi. Sen, ze nam vsem, uz brzo, postavim taky vlastni krasny dum.

Nekdo by mohl rict, ze tvy vnoucky rozmazluju, ale ja chci jen byt sakra dobry tata.

Kdybys me byl tehdy na Bohemku neprivedl, nevim, co by ze me bylo. Na Drkolnove stacilo malo, abych dopadl fakt spatne. Tys me ale naucil hrat fotbal, ktery mi dal nadeji na stastny zivot. A panove Cerny s Barakem pridali rady, jak s takovou nadeji nalozit.

Myslim, ze jsem to dokazal.

Do te Anglie uz to teda asi dedecku nedotahnu. Snad mi nebudes mit za zly, kdyz to dokopu tady doma, v cesky lize.

Ale vis co? At si o tom lidi klidne rikaj, co chtej. Protoze MY jsme si ten nas spolecnej sen splnili.

Dedecku, mam te moc rad.

Tvuj Tonda

Na www.bezfrazi.cz naleznete vice nez 350 dalsich autentickych vypraveni sportovnich osobnosti, radu z nich lze poslouchat i v audioverzi namluvene prednimi ceskymi herci.