Africti tanecnici nadchnuli na festivalu v Praze

Projekt nazvany Vagabundus, ktery byl do uterka k videni v Divadle Ponec, stvoril Idio Chichava, tanecnik a choreograf z africkeho Mozambiku. Jeho pohybova kantata se zabyva spolecnym prozivanim a sjednocujici lidskou zkusenosti, jejimz predpokladem a bazi je telo.

Kdyz v dobe pandemie koronaviru Chichava za timto ucelem sestavoval skupinu performeru, nerozhodoval se podle jejich pohybove ci pevecke excelence, nybrz schopnosti sdilet, napojovat se na druhe, podporovat fungovani skupiny a jeji vyraz. A tak se v mosambicke metropoli Maputu zformovala vyladena, rezonujici a semknuta parta trinacti tanecniku a tanecnic, kteri nyni svou energii zvedli ze zidli take navstevniky Ponce.

Hybnou silou Vagabundusu jsou melodicke pisne. Bez jedineho nastroje, jen hlasy tanecniku a rytmy vytvarenymi podupavanim ci udery do tela, strukturuji cely vecer. Jejich texty zneji v ruznych jazycich a dialektech, coz odrazi jak bohatou tradici a identitu Mosambicanu, tak jejich kolonialni zkusenost s nekdejsi velmoci Portugalskem. Ostatne i melodika songu znela jako fuze africkeho folkloru s hudebni tradici stareho kontinentu. Dobre se to poslouchalo a Evropane se na hudbu, necim vzdalene pripominajici blues nebo gospel, dokazali snadno naladit.

Puvab inscenace tkvel v plynulosti - valila se jako reka, z niz se tu a tam vydeli solo nebo drobna interakce, kterou po chvili telesny zvucici proud pohlti, stravi a premeni. Zazitek umocnuji pohybove synchronizace provedene v sile a plnosti trinacti tel, podporene souzvukem hlasu a vyrazne fyzickou rytmikou.

Uz jen ten ,,mnozstevni" aspekt ma obrovskou gravitaci a podmanivost. Trinact ucinkujicich na scene v soucasnem tanci clovek jen tak neuvidi. Na silny zazitek bylo zadelano hned v uvodu, kdy se vedle sebe postavili do rady muzi, zeny, ruzne tvarovana cerna tela, nektera na prvni pohled netanecni, ruzne tvare a ucesy - a zahledeli se do jinych tel, oci a tvari v publiku.

Kazdy interpret mel u sebe nejaky atribut: pneumatiku, nakupni tasku, kos, smotane lano, velky vak na hlave a tak dale, jako by se v Ponci zastavili cestou z africkeho trhu. Vyrazny scenicky prvek pak predstavoval nakupni vozik, jaky zname ze supermarketu. Sedela v nem zena, ktera se roztrasla po celem tele a ostatni na to tresouci se, trpici telo odkladali svoje rozlisovaci znaky a atributy, cimz si uvolnili ruce, trupy i hlavy, aby se mohli venovat tanci a zpevu. Strasidlo konzumerismu v podobe nakupniho kosiku je nasim spolecnym demonem, naznacuji zde tvurci.

V pohybove rovine se tres tel vyskytoval casto a obcas i velmi dlouho. Autora inspiroval vlastni zazitek po teroristickem utoku, kdy byl v Maputu vyhlasen zakaz vychazeni a stresova situace se mu propsala do tela. Roztreseni odkazujici k silne uzkosti a strachu je pro leckoho aktualne silny zivotni pocit, ktery lze prekonat spolecne vytvarenym bezpecim a transformovat jej prave do tance, pisne ci spolecne akce.

Dalsim zapamatovatelnym telesnym gestem se staly zaklony, kdy skupina zastavila a obratila pohledy i srdce k nebi. Ty momenty evokovaly semknutou oddanost, nadeji v jakousi vyssi moudrost, odvekou touhu po presahu pozemske existence k duchovnim zazitkum. Ostatne soucasti mosambickeho souboru byli i zpevaci chramovych sboru, coz dokumentuje komunitni povahu projektu a posiluje jeho obdivuhodnou orchestraci.

I kdyz ne vsichni perfomeri na scene jsou primarne tanecniky, vsichni vydali stejny, naprosto obdivuhodny fyzicky vykon. V diskusi po predstaveni Idio Chichava hovoril o kouzle, jimz se z netanecniku stavaly tanecni hvezdy a z nezpevaku ty pevecke: je to v sile kolektivu, tam se predavaji a rozvijeji schopnosti jednotlivcu - ti, kdo driv neumeli zpivat, zpivaji a ti, kteri netancili, utanci vice nez hodinove predstaveni.

Africke tema se na Tanci Praha, zalozenem roku 1989, neobjevilo poprve. Tvorbu z tohoto kontinentu dramaturgove systematicky zpristupnuji divakum. Cesta k tomu vede casto pres frankofonni oblasti, kde spousta africkych umelcu studovala a zahajila kariery. Casto se pak vraceji zpatky a buduji kulturni praxi doma.

To je i pripad Idia Chichavy, jenz absolvoval tanecni skolu Parts v Belgii a pak mnoho let tancil s francouzskym souborem Kubilai Khan Investigations. Diky sve evropsko-africke zkusenosti dokaze rozlisit a vyhmatnout, cim se oba tyto svety mohou obohatit.

Vagabudus zacina pisni v jazyku changana, coz je jihomosambicky dialekt. Zpiva se v ni o tom, ze lide nepotrebuji zadne veci, potrebuji jen stesti v srdci. Touto skladbou se v Mosambiku vitaji hoste a je jim nabizena jako darek. Kdyz clovek na konci vecera pozoroval, jak prazske publikum krepci spolu s performery, nebylo pochyb, ze se darek zalibil. Snad se budou libit i dalsi predstaveni letosniho Tance Praha.