Ze chci byt mama, jsem vedela vzdycky. Zaroven jsem si v sobe davno srovnala, ze mi nevadi byt starsi matkou. Rikala jsem si, ze to muze prijit klidne v petatriceti. Kdyz moje vrstevnice rodily ve dvaceti peti, nijak me to nerozhazovalo - mela jsem svuj casovy plan.
Jenze kdyz ta petatricitka prisla, byla jsem plne ponorena do prace, zrovna jsem byla radni pro kulturu v Praze 7. Prozivala jsem obdobi silneho pracovniho nasazeni, ktere rychle ubihalo. Kolem sedmatricitky jsem si rekla: ,,Pozor, Hanko, vlak by ti mohl ujet." A tenhle strach byl pro me nakonec silnym motorem.
Ano. Nebyla jsem ve vztahu, ve kterem bych chtela mit deti. A pripadalo mi celkem nepravdepodobne, ze v nejblizsi dobe potkam nekoho, s kym by to davalo smysl.
Tehdy se nabidl muj kamarad, ze pokud bych chtela, rad mi pomuze. Ta predstava mi vlastne pripadala velmi prirozena. Nemela jsem potrebu byt vdana, abych mela dite, ani jsem si nikdy nepredstavovala svatbu. A tak jsme se objednali na kliniku.
Podstoupila jsem pet cyklu hormonalni stimulace, zazila vic nez deset embryotransferu. Byly chvile, kdy jsem si rikala, ze ted uz to vyjde. A ono nic.
Dost jasne nam rekli, ze prichazime za pet minut dvanact. Ja mela porad pocit, ze mam cas - vzdyt kdyz vidite slavne zeny, ktere rodi v petactyriceti i pozdeji... Ale z medicinskeho hlediska to tak neni. Od te chvile se to rozjelo. A jakmile jednou vstoupite do sveta umeleho oplodneni, tezko z nej jen tak vystoupite, nechcete to vzdat.
Na zacatku jsem mela hodne naivni predstavu, ze tam proste prijdeme, oni me otehotni a ja se budu dal venovat sve praci. Ale ono se to nestalo. Podstoupila jsem pet cyklu hormonalni stimulace, zazila vic nez deset embryotransferu. Byly chvile, kdy jsem si rikala, ze ted uz to vyjde. A ono nic. Nejtezsi bylo zvladat tu bezmoc. Pritom v jinych oblastech, kdyz se snazite, tak se vetsinou neco zmeni, dostavi se vysledek. Tady to neplati.
U nekterych nevydarenych pokusu jsem mela pocit, jako by se zhroutil cely svet. Psychicky me to vycerpavalo. Nejvetsi frustrace pramenila prave z toho, ze jsem do toho davala tolik energie, tolik nadeje, a pritom se porad nic nedelo. Po case uz jsem ani nechtela kazdemu rikat, ze jsem zkusila dalsi pokus a zase nic. Opakovane sdileni neuspechu me vysilovalo, a tak jsem se postupne uzavrela a prestala to se svym okolim resit.
Zacala jsem hledat rovnovahu jinde. Objevila jsem chuzi - rychlou chuzi, ktera se pro me stala terapii. Pak i meditaci. Celkove jsem se snazila svuj zivot trochu prestavet, aby me tolik nepohlcoval ten jeden cil. Prestala jsem na tehotenstvi tak silne lpet. Kdyz jsem pak sla na posledni transfer (kdy je do delohy umisteno embryo), uz jsem ho neprozivala tolik intenzivne. Mela jsem svuj program, resila jine veci - a o to vic me prekvapilo, kdyz se to najednou povedlo.
Byla jsem po neuspesnych pokusech uz tak smirena s tim, ze se to zase nepovede, ze jsem na tehotensky test koukla jen letmo. Druha carka signalizujici tehotenstvi se neobjevila hned, a tak jsem test odlozila a sla resit neco jineho. Az o ctvrt hodiny pozdeji jsem se k nemu vratila - a tu druhou carku tam uvidela.
Byla jsem v dobrem smyslu v soku. Presto mi trvalo dlouho, nez jsem si dovolila tomu uverit. I kdyz krevni test tehotenstvi potvrdil, stejne jsem si to pripustila az po trech mesicich. A vlastne naplno az nekdy v sestem mesici, kdy uz to na mne bylo i videt. Slo o zvlastni obdobi, protoze navenek jsem to skryvala. Teprve kdyz jsem mela jistotu, ze vsechno vypada dobre, dovolila jsem si sdilet tu radost s ostatnimi.
Nikdo to necekal. V minulosti jsem o pokusech mluvila hodne, ale ke konci uz vubec. Takze kdyz jsem na Stedry den u stromecku oznamila, ze cekam miminko, byli vsichni v absolutnim soku. Mama (dokumentaristka Helena Trestikova) se musela nekolikrat ujistit, ze to chape spravne. Ale pak se rozlila obrovska vlna radosti a podpory, ktera trva dodnes.
Ano, nejvic lidi resilo muj vek. Je mi triactyricet a najednou byl kazdy odbornik na to, kdy je zena na dite moc stara. Komentaru typu ,,chudak dite, bude mit starou mamu" jsem zaznamenala dost. Ale jak rikam - jen ja vim, jak se citim. A ja se citim fyzicky i mentalne mlada, jsem zdrava, aktivni, obklopuju se mladymi lidmi a porad se ucim nove veci. Navic znam spoustu zen, ktere maji druhe dite po ctyricitce, a nikdo to neresi. Tak proc by melo vadit, ze ja mam prvni?
Kupodivu tohle temer nikdo nekomentoval. Mozna protoze mnoho lidi kolem sebe vidi, ze tradicni modely manzelstvi a partnerstvi ne vzdycky funguji. Naopak mi hodne zen psalo, ze to povazuji za dobry napad, protoze jim samym partnerstvi prineslo vic komplikaci nez jistoty.
Nekdo se me ptal, jak takove rodicovstvi bude fungovat, ale na to se me zeptejte spis za par let. S otcem ditete jsme blizci pratele, mame se radi a on chce byt soucasti zivota nasi dcery. To je pro me dulezite.
Uplne vypnout neumim. Ted jsem mistostarostkou Prahy 7 a tohle volebni obdobi chci dokoncit. Mam pocit, ze to zvladnu. Po volbach (na podzim 2026) uvidim, co dal. Zaroven me bavi kreativni projekty, ktere si muzu delat po svem - podcasty, psani, socialni site. Ty si s materstvim mozna i sednou. Uz mam za sebou dve kariery - filmovou i politickou - tak si ted klidne muzu dovolit vyklusat.
Myslim, ze ano. Ale zaroven si davam pozor, aby me uplne nepohltilo. Nechci prijit o sebe samu - o sve zajmy, kamarady, svet mimo dite. Vim, ze to bude vyzva, ale verim, ze to jde. Tehotenstvi je intenzivni, ale porad jen docasna etapa. Teprve po narozeni ditete se ukaze, co vsechno clovek zvladne.
Nejdriv bych jim doporucila si opravdu v sobe ujasnit, ze dite chteji. Ne kvuli veku, tlaku okoli nebo spolecnosti, ale kvuli sobe. Mne hodne pomohlo predstavit si dve mozne budoucnosti: bud zustanu v tom skvelem zivote, ktery jsem mela - plnem kultury, svobody a kamaradu -, anebo pujdu do neceho neznameho, sice narocneho, ale s potencialne obrovskym smyslem. A rekla jsem si: az mi bude padesat, ceho bych vic litovala? A vedela jsem, ze by me mrzelo, kdybych to nezkusila.
Chvili jsem o tom premyslela, ale necitila jsem, ze je to moje cesta. Ani adopce, ani pestounstvi, ani nahradni materstvi. Citila jsem v sobe silnou potrebu pokusit se o biologicke dite, a dokud jsem mela jakoukoliv sanci, chtela jsem to zkusit. Verim, ze kazdy ma tu cestu jinou. Tohle byla ta moje.
Do ctyriceti let hradi ctyri pokusy pojistovna, ale i tak si clovek za nektere sluzby priplaci. Po ctyricitce uz je to cele na vas. Mela jsem stesti, ze jsem si na to mohla nasetrit, v mem pripade slo o investici v radech statisicu, samozrejme rozprostrenou v case. Jsou to penize za laboratorni vykony, leky, zamrazeni embryi. Na klinice vam nabidnou ,,balicky" s marketingovymi nazvy jako z nejake cestovky - balicek Komfort, balicek Expres. Je to zvlastni trh. Ale clovek udela vsechno, kdyz chce dat sanci novemu zivotu.
Teoreticky ano. Uvidime, jak probehne tohle materstvi. Sama mam sourozence (fotografa Tomase Trestika) a myslim si, ze pro dite je fajn, kdyz nevyrusta jako jedinacek. Takze pokud bych jeste mela silu a odvahu, nebranim se tomu. Zatim ale nic neplanuju.
V jednu chvili jsem citila, ze to ze sebe potrebuju dostat. Ze chci vsechno, co jsem zazila, popsat, zpracovat a uzavrit. Puvodne to mel byt takovy denicek do supliku, ale cim vic jsem psala, tim vic to bobtnalo a stavalo se to necim ucelenejsim. Byl to urcity druh terapie. Pak jsem rukopis nabidla stejne nakladatelce, se kterou jsme delaly knihu rozhovoru s moji maminkou, a domluvily jsme se, ze kniha vyjde na podzim.
Krome meho vlastniho pribehu tam bude i pet dalsich zenskych osudu - ruznych, ale vsechny s dobrym koncem. Doplnuji ten muj. A mam radost, ze to muze byt nejen uzavreni jedne narocne kapitoly, ale i motivace pro ostatni zeny, ktere treba zrovna ted resi to same.