Dcera Ludvika Vaculika v knize: otec byl cholerik, nasilnik a skrblik

Zaroven ale na sklonku minuleho roku vysla autobiograficka kniha Vaculikovy dcery Cecilie Jilkove Otec Buh a matka Laska, ktera je pomyslnou dynamitovou patronou pod pomnikem jejiho otce.

Cholerik, nasilnik, skrblik, mizogyn a zvrhlik, to jsou hlavni charakteristiky Ludvika Vaculika v knize jeho dcery. Ta se narodila z Vaculikova paralelniho vztahu, ktery udrzoval od konce 70. do pocatku 90. let se spisovatelkou Lenkou Prochazkovou. Ze jeji otec zije ve fakticke bigamii a cast tydne travi se svou legalni manzelkou Marii, se Cecilie Jilkova dozvedela az na prahu dospivani.

,,Vzpominam si, ano, na nasili, vyprasky, facky, zakazy vychazeni, probrecene noci, nekonecne sezeni nad domacimi ukoly, neustale prepisovani, opravovani. Co nebylo v pokoji na svem miste, vcetne skolnich ucebnic, vyhazel oknem ve tretim patre do keru za domem," pise Jilkova.

Jeji otec trpel zachvaty nezvladatelneho vzteku. Sve deti - krome Cecilie mel s Lenkou Prochazkovu jeste mladsiho syna Josefa - casto krute a mnohdy i nespravedlive fyzicky trestal. Dokazal se ale rozbesnit i pri sledovani normalizacni televize: ,,Oblibena tatova vecerni kratochvile byla sedet na zidli metr a pul od televizoru, sledovat zpravodajstvi a z plnych plic rvat do obrazovky: Lzes! Lzes!"

Verejne v. soukrome

V lednu 1977, tedy po podpisu Charty 77, se stal Ludvik Vaculik tercem medialni kampane. V casopise Ahoj na sobotu vysly stylizovane akty, ktere si nekolik let predtim spisovatel poridil se svou tehdejsi milenkou - a take jednou z nejvykonnejsich opisovacek samizdatovych knih - Zdenou Erteltovou. Rezimni propagandiste v doprovodnych textech psali, ze Vaculik je ,,vasnivym vyznavacem moralni zvracenosti, exhibicionismu a perverze".

Ze nahota Vaculika fascinovala nad beznou normu, dokladaji i vzpominky jeho dcery: ,,Jeste v mych trinacti letech, kdyz uz s nami nezil a jezdili jsme spolecne na vylety, byl schopen se nastvat, kdyz jsem si v koupelne v jeho pritomnosti odmitla svleknout podprsenku. Byla jsem jeho dite a mel prece pravo videt moje prsa." A jeste v dospelosti dceru zadal, aby se s nim fotila naha.

Cecilie Jilkova hledala reseni svych traumat v konzumaci tvrdych drog. Svou zavislost a jeji nasledne leceni v knize barvite popisuje. Ctenar jeji knihy je i pri vedomi, ze jde o subjektivni a mozna i selektivni vypoved, postaven pred zasadni otazku: Ma Vaculikovo verejne pusobeni pod vlivem informaci o jeho soukromi nejak prehodnotit? A muze byt Vaculik jako intelektual dnes jeste vubec inspirativni?

Dobry omyl

Na pocatku Vaculikova intelektualniho pusobeni stoji omyl, ktery s odstupem casu oznacil za dobry: povalecny vstup do komunisticke strany. Napsal o nem: ,,O vyvoji nerozhodl, ale mne dal program na cely zivot a natahl moje pero. Vzdyt ja sklidil uspech tim, ze jsem chytre bojoval proti tomu, co jsem udelal blbe! Ti, co tehdy volili spravne a prohrali, nemeli pak tak vyhodnou pozici: silni a bojovni byli zdecimovani, ostatni mohli rikat, ze oni to nezavinili, a trpet."

Ale uz Vaculikuv vstup do strany se dost vymykal dobovym konvencim. Do prihlasky napsal: ,,Podepsal jsem, ze souhlasim se zasadami komunismu, ovsem jak temto zasadam rozumim. Neni vylouceno, ze jim nekdy budu rozumet lepe nebo jinak. Nenavidim agitaci, jednostrannost, fanatismus jakehokoliv druhu. Nadevsechno je mi svoboda..."

Vaculik pochazel z rodiny tesare, u Bati se vyucil obuvnikem a absolvoval obchodni skolu, v letech 1946-1950 vystudoval politicko-novinarskou fakultu Vysoke skoly politicke a socialni. Zacinal jako vychovatel v ucnovskych internatech, v letech 1953-1957 pracoval v nakladatelstvi Rude pravo. Jeho profesni pocatky zustavaji trochu zahaleny v mlze, protoze nemame jeste k dispozici zadny kriticky zivotopis - jeho pripadne autory zrejme odrazuje autobiograficnost Vaculikova dila, ktera vyvolava mylny dojem, ze o sobe jiz vsechno napsal sam. Ale treba v clancich, ktere psal v letech 1957-1958 do tydeniku Beseda venkovske rodiny, se zadny nonkonformismus neprojevuje.

Ve Vaculikove prvnim romanu Rusny dum (1963), ktery cerpa z jeho zkusenosti vychovatele na chlapeckem internatu, vsak uz najdeme vetu, kterou by si mohl napsat jako shrnuti sveho zivotniho programu: ,,Prochazim svym revirem, vidim same spatnosti, nadavam a pranyruji..." O nekolik let pozdeji, v cervnu 1967, pak Vaculik na sjezdu spisovatelu pribiji na pranyr cely tehdejsi rezim. Vedeni komunisticke strany spravne pochopilo, ze Vaculikuv projev, zdaleka nejkritictejsi, ktery na setkani spisovatelu zaznel, je utokem proti socialistickemu zrizeni, ,,proti strane, jeji ideologii i politicke praxi". Spolu s nekolika kolegy pak byl ,,sverazny a hloubavy clovek, znacne kriticky, otevreny, s vyraznymi prvky individualismu", jak spisovatele charakterizovaly interni stranicke materialy, z KSC vyloucen. Poprve, ale ne naposledy.

,,To budou resit tanky"

Hvezdnou hodinou intelektuala Vaculika byl bezpochyby rok 1968. Na zadost nekolika prednich vedeckych pracovniku formuloval manifest Dva tisice slov, v nemz tvrde zuctoval s komunistickou vladou. I cleny reformniho vedeni KSC zaskocilo, ze text byl bez jejich vedomi publikovan soucasne v nekolika periodikach a ze - inspirovan Gandhim - vyzyva k nenasilnemu, ale duslednemu tlaku na moc zdola. I radikalni reformni politik Josef Smrkovsky na mimoradnem zasedani predsednictva UV KSC hrimal, ze jde o ,,nastup ke kontrarevoluci", kteremu se musi udelat pritrz, protoze ,,jestli my ted s tim neskoncime, pak to budou resit tanky". Coz se nakonec stalo, protoze Vaculikuv manifest se stal pro Brezneva a jeho kliku dulezitym dokladem, ze ceskoslovensti soudruzi nemaji silu zastavit nastupujici kontrarevoluci sami.

Rok po invazi vojsk Varsavske smlouvy pak Ludvik Vaculik formuloval dalsi kolektivni vyzvu, Deset bodu. Jeji signatari - mimo jine Vaclav Havel ci Emil Zatopek - protestovali proti normalizacnim pomerum. Autorovi i vsem spolupodepsanym vynesl text trestni stihani, ktere bylo formalne zastaveno az po listopadu 1989. Na pocatku normalizace byl Vaculik znovu, a tentokrat jiz definitivne, vyloucen z KSC.

Prestoze nemohl publikovat, vyplnil bezcasi 70. a 80. let velmi smysluplne: napsal sva klicova dila Morcata a zejmena Cesky snar. A take organizoval samizdatove nakladatelstvi Edice Petlice, v nemz vyslo do roku 1990 ctyri sta titulu, ktere byly pro oficialni nakladatelstvi z politickych duvodu neprijatelne.

Sametova cenzura

Od roku 1987 patril Vaculik k okruhu autoru samizdatovych Lidovych novin, prvniho nezavisleho media, ktere se sirilo skutecne masove. Jeho polistopadove smerovani ovlivnil fakt, ze organizatori mitinku Obcanskeho fora ho nenechali vystoupit s projevem na demonstraci na Letenske plani. Opravnene se totiz obavali, ze by spisovatel polozil davum otazku, co delaly tech dvacet let. Vaculik z toho vyvodil pouceni, ze se uz nikdy nestane ,,organem niceho a nikoho". Jeho hlavni tribunou se az do smrti staly obnovene Lidove noviny, kde kazde utery vychazel jeho fejeton v rubrice Posledni slovo.

Kdyz cteme s odstupem let Vaculikovy fejetony a dalsi verejne projevy z devadesatych a nultych let, nelze se ubranit dojmu, ze se jejich autor prilis rozhorcoval nad spolecenskymi a technickymi novinkami a casto propadal radikalnim pohledum na svet.

Vadili mu napriklad cizinci a pristehovalectvi: ,,Ja si myslim, ze kazdy ma byt doma. Ja jsem pro vsechny narody a rasy - ale budte doma! Kazdy, kdo jde jinam, tak to tam jde zmrvit." Pristehovalci podle nej kazi zeme, do kterych prichazeji. ,,Alzirane zkazili Francouze, Turci kazi povysene Nemce. Anglie je vubec zkazena." Xenofobie se mu zdala prirozena: ,,To, cemu nadavaji xenofobie, to proste je normalni, normalni jednani cloveka, ktery vidi nezname a nove lidi a pocka si, co jsou to zac."

Vystupoval proti nasili v televizi, reklame, proti billboardum u silnic i prodeji pudy cizincum: ,,Souhlasim s lidmi, kteri se boji, ze napriklad Nemci by penezi dosahli toho, co se jim nepodarilo utiskem a valkou."

Apoliticka nechut

Na prelomu stoleti se stal jednim z nejhlasitejsich odpurcu ceskeho vstupu do Evropske unie. ,,Za celou dobu, co se o te Evropske unii nekde jedna, necetl jsem a neslysel zpravu, co dobreho to uz prineslo: ne bankam, obchodnikum a velkym spolecnostem, ale normalnim lidem, jako jsem treba ja." Proti EU byl schopen vytahnout vse: ,,Vidime, ze je tam nezamestnanost kazici lidi, ze se porad zvysuje spotreba a odpadky se hazou do more, ze se tam droguje, jak se u nas nikdy nedrogovalo, vsecko je tam na prodej, vladne tam teror mody a novinari jsou drzi."

Kdyz byl kritizovan za svou nevecnost, napsal: ,,Moje nechut k mile Unii je soukroma, dusevni, nepoliticka. Ve sve pozici nepotrebuju vecnou analyzu pomeru v Unii, ale mozna by na mne zapusobila. Ale ona tu neni nebo neobsahuje body, ktere me nejvic zajimaji. Mne je nesympaticke az odporne mnohe z toho, co k nam po prevratu 1989 prislo ze zapadni Evropy: ta svoboda kazde blbosti, okupace reklamou, diskuse o pravech narkomanu na drogu, ideologie i politika uspokojovani porad rostoucich potreb, bulvarnost i serioznejsich novin, sexualizace verejne zabavy..." A take pouzil priklad, ktery pet let po jeho smrti ziskal bolestnou aktualnost: ,,Take napriklad ockovani muzu odmitnout a nevedet nic, nez ze je nechci."

Nektere Vaculikovy tirady pusobily komicky uz v dobe, kdy je psal: treba pozadavek, aby zeny nenosily kalhoty, protoze tim zhorsuji mistni estetickou atmosferu, nebo ze depilaci mohou prosazovat jen uchylaci.

Vaculikovy nazory, jakkoli radikalni, vsak nebyly na jeho textech tim nejpodstatnejsim. Jak napsala v roce 2002 literarni kriticka Daniela Iwashita, ,,nazor na vec je tu totiz jen vedlejsim produktem toho, co autor provozuje a provokuje: mysleni o veci".

Sam se branil tomu, aby byl bran za slovo, poukazem na to, ze na dulezite veci ma dva nebo tri nazory ,,podle nalady, zdravotniho stavu, podle souvislosti ci posledni zkusenosti". A take to oznacoval za ,,skoro predpoklad snasenlivosti". To je v dnesni dobe, kdy spolu ruzne nesmiritelne klany vedou zakopove kulturni valky, v nichz jedna strana vubec neuznava legitimnost argumentu te druhe a naopak, velmi osvezujici perspektiva.

A jeste neco, ve svem projevu v roce 1967 na sjezdu spisovatelu Vaculik rekl: ,,Je treba videt, ze za dvacet let nebyla u nas vyresena zadna lidska otazka - od primarnich potreb, jako jsou byty, skoly, prosperita hospodarstvi, az po potreby jemnejsi, ktere nedemokraticke systemy vyresit nemohou, jako je pocit plne platnosti ve spolecnosti, podrizeni politickych rozhodnuti kriteriim etiky, vira ve smysluplnost i male prace, potreba duvery mezi lidmi, vzestup vzdelanosti celych mas." Co z toho, pocinaje treba hned temi byty, vyresil za tech 35 let nas kapitalisticky system? A kde je nejaka tribuna, z niz se to da rict tak durazne, aby se zacal otrasat v zakladech jako jeho predchudce v roce 1967?

Pokud jde o otazky, ktere kladou vzpominky Cecilie Jilkove: Je treba se smirit s tim, ze velikani nebyvaji dokonali a ze kdo je na verejnosti vzorem odvahy a charakteru, muze v soukromych rolich, jako je otec ci partner, zcela selhavat.

Autor je historik