At uz jde o prispevek na peci, invalidni duchod nebo jine davky, na papire je system jasny: clovek s dlouhodobe nepriznivym zdravotnim stavem pozada o podporu, stat prostrednictvim odborniku posoudi jeho stav a rozhodne. Ve skutecnosti ale dotycny clovek narazi na zkostnately, zacykleny, personalne vycerpany a neduveryhodny aparat lekarske posudkove sluzby (LPS).
Ukolem LPS je urcit, v jakem stavu clovek je, kolik potrebuje pece a do jakeho stupne zavislosti ma byt zarazen. Od toho se odviji vyse prispevku na peci - maximalne 27 tisic korun mesicne, coz odpovida zhruba 5,5 hodine asistence denne pri zakonne sazbe 165 korun za hodinu. Jenze lide ve ctvrtem stupni uplne zavislosti potrebuji peci prakticky nepretrzite: pri hygiene, oblekani, vyprazdnovani, nakrmeni, polohovani i presunech. Nejde o par hodin denne, ale o celodenni pritomnost druheho cloveka. System je tedy nastaven tak, ze nikdy nepokryje skutecne potreby.
Stat se chova jako pojistovna, ktera hleda sebemensi zaminku, jak plneni odmitnout. Rozdil je jen v tom, ze u soukrome pojistovny mate moznost odejit ke konkurenci.
Oficialne se prispevek na peci prezentuje jako nastroj, ktery umoznuje lidem s tezkym postizenim zustat doma, mezi blizkymi, a ne v ustavu. Ve skutecnosti jde ale jen o castecny prispevek - o zaplatu, ktera se tvari jako celkove reseni. Vetsina rodin musi rozdil doplacet z vlastnich prijmu, anebo spolehat na neformalni pecujici z rodiny, kteri delaji praci profesionalni asistence zdarma a casto na ukor sveho zdravi i zamestnani.
To ma dvoji dusledek: stat muze vykazovat, ze plni zavazek podpory domaci pece, zatimco realita v domacnostech je plna vyhoreni, financni nejistoty a pocitu, ze system lidi v nejtezsich situacich zradil. Misto priznani reality ale stat hraje hru na to, ze ,,neco dava", a lide v nouzi se musi spokojit s iluzi pomoci.
Krize posudkove sluzby neni nic noveho. Tahne se nejmene dve dekady. Posudkovi lekari casto presluhuji, maji sirokou pracovni agendu a jsou pretizeni. Odborniku je malo, posuzuji celou republiku, rizeni se prerusuji a hromadi. Pro lidi, kteri potrebuji prispevek okamzite, aby si zajistili zakladni ukony zivota, je cekani rok ci dva katastrofou. Situace pritom tvrde dopada nejen na potrebneho, ale i na jeho okoli a v dusledku na celou spolecnost.
Nejlepe absurditu systemu ukazuji konkretni osudy. Pani Misa zije s kvadruplegii a je zcela odkazana na pomoc okoli. LPS ji vsak vyhodnotila jako schopnou sebeobsluhy odpovidajici tretimu stupni zavislosti jen proto, ze si poridila moderni sportovni pomucku s elektropohonem, ktera ji umoznuje pohyb venku. LPS ji na zaklade toho neposkytla ctvrty stupen, pritom posuzovanym parametrem byla jeji (ne)schopnost pisemne komunikace, ktera se sportovni aktivitou vubec nesouvisi.
Pro zadatele je to psychicky devastujici. Uz samotne podavani zadosti o prispevek znamena, ze musi otevrene priznavat vlastni bezmoc, popisovat do detailu, co vsechno nezvlada - casto pred cizimi lidmi. A kdyz se pak z posudku dozvi, ze mu urad neveri, ze ,,prece neco zvladne", pusobi to jako zpochybneni jeho dustojnosti. Misto aby stat uznal obtiznou realitu a nabidl podporu, posili u nemocneho pocit neduvery a stigmatizace.
Pokud stat prispevek odepre, muze se clovek branit zalobou. Jenze soudy si znovu vyzadaji posudek - od stejne LPS. Obcan tak stoji proti souperi, ktery je zaroven rozhodcim. Prava zarucena Ustavou a mezinarodnimi umluvami se stavaji prazdnym papirem.
Absurdni podstatu systemu ilustruje pripad Martina Prymuse, aktivisty a zakladatele iniciativy Postizeni proti CSSZ. Ve sve namitce podjatosti popisuje, jak je lekarska posudkova sluzba propojena s Ceskou spravou socialniho zabezpeceni (CSSZ). Obe instituce spadaji pod Ministerstvo prace a socialnich veci (MPSV), a prave ony pak vydavaji posudky, ktere se stavaji rozhodujicim dukazem u soudu. Ten pritom nemuze rozhodnuti spravniho organu zmenit - muze ho jen vratit zpet k novemu posouzeni. Vysledek? Perpetuum mobile, v nemz stat potvrzuje sam sebe.
Posudky casto vypracovavaji lekari s jinou specializaci, bez jasne metodiky a bez radneho oduvodneni. Stejne onemocneni tak muze byt v ruznych regionech posouzeno naprosto odlisne. Ombudsman i nezavisli experti na to upozornuji roky - bez odezvy.
Pro hendikepovane to znamena nekonecne cykly rizeni, odvolani a vraceni veci zpet k organum, ktere jejich zadost odmitly uz poprve. Ve chvili, kdy se clovek misto lecby nebo adaptace na sve postizeni musi soustredit na byrokratickou bitvu se statem, je to nejen nedustojne, ale i kontraproduktivni. Vysledek? Psychicke vycerpani, zhorseni zdravotniho stavu, chudoba a ztrata duvery ve stat. Lide, kteri by meli byt podporovani, se ocitaji v jeste hlubsi marginalizaci a casto rezignuji na jakoukoli dalsi obranu svych prav.
Oficialne ma jit o hospodarnost. Ve skutecnosti ale LPS funguje jako obranny mechanismus, jehoz cilem je vyplatit co nejmene penez - bez ohledu na zakonny narok a lidskou dustojnost. Stat se chova jako pojistovna, ktera hleda sebemensi zaminku, jak plneni odmitnout. Rozdil je jen v tom, ze u soukrome pojistovny mate moznost odejit ke konkurenci. U statu ne - ten ma monopol a rozhoduje zaroven o pravidlech hry i o jejich vykladu.
Pro stat jsou to penize, uspora v tabulkach a statistikach. Pro konkretniho cloveka to ale znamena rozdil mezi dustojnym zivotem a naprostou nouzi. Mezi tim, jestli ma na zakladni hygienu a jidlo, nebo musi zit v podminkach, ktere by soud zdraveho rozumu oznacil za nelidske. Prave v tom se odhaluje skutecna podstata systemu: nejde o pomoc, ale o kontrolu. Nejde o podporu lidi ve slozite zivotni situaci, ale o test jejich vytrvalosti, poslusnosti a ochoty donekonecna prokazovat svou bezmoc. To, co stat nazyva ,,financni efektivita", je ve skutecnosti institucionalizovana sikana tech nejslabsich.
Proti tomuto mechanismu se stavi jiz zminena iniciativa Postizeni proti CSSZ. Sdruzuje lidi se zdravotnim postizenim, kteri maji zkusenost s posudkovym rizenim a casto i se sikanoznim jednanim uradu. Iniciativa sdili konkretni pribehy, poskytuje pravni osvetu a vytvari verejny tlak na zmenu. Jeji clenove otevrene mluvi o systematickem porusovani prav a odmitaji predstavu, ze postizeni ,,zneuzivaji davky".
Hlas techto lidi ma pritom zvlastni silu - nejde o akademicke analyzy ani o zpravy uradu, ale o autenticke vypovedi lidi, kteri denne celi dusledkum nefunkcniho systemu. Prave jejich zkusenosti ukazuji, ze problem neni v jednotlivych pochybenich, ale v samotne konstrukci posudkove sluzby a v jeji provazanosti s Ceskou spravou socialniho zabezpeceni.
Postizeni proti CSSZ se tak stavaji nejen obhajci vlastnich prav, ale i reprezentanty sirsiho boje za dustojnost a spravedlive zachazeni. Verejne odmitaji obraz, ktery stat roky prizivuje - ze lide se zdravotnim postizenim jsou potencialni podvodnici, kteri musi byt pod neustalou kontrolou. Naopak ukazuji, ze prave tato neduvera a represivni logika vede k porusovani prav, prodluzovani rizeni a zbytecnemu utrpeni.
Svou aktivitou inspiruji dalsi: nejen lidi s postizenim a jejich rodiny, ale i pravniky, neziskove organizace ci politiky, kteri vnimaji, ze tlak zdola je nezbytny. Bez nej by system dal fungoval postaru, kryty slozitosti legislativy a mlcenim soudu. Iniciativa tak plni roli, kterou by mel plnit stat sam - otevira debatu, nastavuje zrcadlo a pripomina, ze lidska prava nelze vymenit za rozpoctove skrty ani za pohodli byrokracie.
Posudkova sluzba dnes neni funkcni. Nezajistuje, aby lidem pomoc prisla vcas, ani neposuzuje spravedlive a nezavisle. Obrana je pritom absurdni: stat se soudi sam se sebou, zatimco obcan - ten, kdo je na pomoc skutecne odkazan - ztraci zdravi, dustojnost i duveru ve spravedlnost. Kazdy dalsi odklad, preruseni rizeni ci formalni zamitnuti znamena konkretni lidske utrpeni: nedostupnou peci, rodiny na hrane vycerpani, seniory a lidi s postizenim ponechane napospas systemu, ktery mel byt jejich oporou.
Pokud ma Ceska republika brat vazne vlastni zakony i mezinarodni zavazky v oblasti prav lidi se zdravotnim postizenim, je nejvyssi cas tenhle system zasadne zmenit. Nestaci jen kosmeticke upravy nebo sliby o digitalizaci. Potrebujeme posudkovou sluzbu, ktera bude skutecne nezavisla na ministerstvu i CSSZ, transparentni ve svych rozhodnutich a dostatecne personalne zajistena, aby zvladala agendu v realnem case. Jinak bude dal platit, ze spravedlnost v socialnim systemu neni narok, ale loterie - a v ni prohravaji ti nejslabsi.
Autor je socialni pracovnik.