Jana Malacova oznamila, ze celi onkologickemu onemocneni. Udelala to po mesicich spekulaci a vtipku na ucet jejiho vzhledu. Ne, ze by pred tim, nez zacala nosit paruku, byla nemistnych poznamek o svem vzhledu usetrena. Jakozto zena ve verejnem prostoru vzdy celila komentarum tykajicim se obleceni, liceni, ucesu i telesnych zmen, ktere mohou souviset i se zdravotnim stavem. Tela zen, obzvlast tech ve verejnem prostoru, jsou neustale pod drobnohledem: jsou komentovana, hodnocena, podezrivana. A kdyz zeny onemocni, ocekava se, ze si ,,nasadi paruku", protezu ci usmev - a budou dal fungovat bez znamek oslabeni. Protoze slabost se nenosi. Politicky vykon se stale spojuje se silou, stabilitou a kontrolou nad vlastnim telem.
Prestoze se nas vzhled ci fungovani promenuje a odchyluje od ,,normalu", mame pravo byt videt a byt verejne cinni.
Malacova si verejnym vystoupenim alespon castecne bere zpet narativ, ktery o jejim tele vedeme. V zemi, kde Jaroslav Dusek suverenne prohlasi, ze lide maji rakovinu, protoze nechteji zit, je tezke vest citlivou debatu na toto tema. Obzvlaste o diagnoze, ktera je v tomto pripade velmi obecna - ,,onkologicke onemocneni" je totiz opravdu siroky pojem. Naopak sdilena predstava onkologickeho pacienta ci pacientky, formovana z nemale casti ruznymi filmy a serialy, je prekvapive uzka a omezena.
Lide s ruznymi rakovinami prozivaji ruzne veci, tezkosti, radosti i druhy lecby. Americka basnirka a esejistka Anne Boyer v memoaru The Undying odmita klasicky pribeh ,,boje" s rakovinou, ktery konci vitezstvim nebo dustojnym odchodem. Misto toho ukazuje, jak je nemoc chaoticka a ruznoroda a jak selhava jazyk, kterym se o ni bezne mluvi. Napriklad kdyz se pacientky oznacuji za ,,bojovnice", jako by jejich uzdraveni zaviselo na sile vule - a ne na dostupnosti pece, na stesti nebo typu diagnozy.
Feministka Audre Lorde v publikaci The Cancer Journals reflektovala svou zkusenost s rakovinou a nemoc politizovala. Spolecnost podle ni od nemocnych ocekava, ze budou tisi, trpelivi a vdecni. Lorde rika, ze mlceni o bolesti, ztratach ci strachu je zpusob, ktery zeny uci neohrozovat system. The Cancer Journals nejsou navodem, jak nemoc ,,spravne prozit". Jsou vyzvou k tomu, abychom prestali nemoc vnimat jako selhani a zenske telo jako prostor verejne kontroly. Lorde nam pripomina, ze mlceni nas neochrani. A ze prave ve chvilich zranitelnosti muze vznikat nova sila - pokud ji dovolime byt slyset.
V komentarich pod prispevky Malacove zatim prevazuji pozitivne a ucastne ladene zpravy. Jako u vsech verejne cinnych nemocnych lidi se vsak mezi nimi objevuji i spekulace o tom, cim si dany clovek nemoc zaslouzil. Tyto strategie slouzi k identifikaci ,,jasneho vinika", a tak i k domnele kontrole nad vlastnim zdravim. Ramovani nemoci jako osobniho selhani je nestastna, avsak hojna praxe napric diagnozami. Nejen u Malacove, ale i u jinych onkologicky nemocnych osob se pod prispevky casto vynoruji napriklad komentare, podle nichz za nemoc muze rozhodnuti nechat se ockovat proti covidu-19. Jako onkologicka pacientka jednoznacne podporuji vyzkum, ktery zvysuje sanci na vyleceni nadorovych a onkologickych onemocneni - vcetne overovani dosud neprokazanych souvislosti, napriklad mezi ockovanim a vznikem rakoviny. Zaroven si ale kladu otazku: komu prospiva svalovani viny na pacientstvo a vsetecne otazky v komentarich? Nam rozhodne ne.
Malacova zustava ve funkci predsedkyne socialni demokracie a povede stranu do podzimnich voleb. Dokazuje, ze ani s onkologickou diagnozou se svet neprestava tocit. A prestoze se nas vzhled ci fungovani promenuje a odchyluje od ,,normalu", mame pravo byt videt a byt verejne cinni. Zverejneni jejiho zdravotniho stavu muze byt pro nektere nepohodlne, protoze pripomina sdilenou zranitelnost, kterou se spolecnost snazi vytesnit. Ocekavany scenar zni: uzdravit se, a teprve pak se vratit do bezneho zivota. Ale co kdyz chceme zit i nemocni?
Neni treba Malacovou volit ci nevolit proto, ze je nemocna. Rozhodovat bychom se i nadale meli podle jeji politiky. Soucasne bych si ovsem prala, aby nase tela nebyla pod neustalym drobnohledem. Abychom nehledali vlastni klid v obvinovani nemocnych. Abychom mohli nosit ci nenosit paruky podle libosti. Abychom mohli o nemoci mluvit otevrene a svobodne, s veskerou ambivalenci, bolesti i pravdivosti, ktere s sebou nese. A abychom se nemuseli stydet a schovavat. Vsem onkologickym pacientum a pacientkam preji uspesnou lecbu a radost z kazdodennosti.
Autorka je lektorka, podcasterka a studentka genderovych studii.