,,Toto je moj vyraz tvare, ked som prvykrat uvidel koniec tejto performance," pronasi Adam Dragun, sedici v prvni rade mezi divaky, smerem k zastavenemu videu, na nemz vytrestene civi do kamery. Spoluautor a performer v jedne osobe useda za pripraveny rozkladaci stolek, na nemz lezi rozhazene stosy papiru. S mikrofonem v ruce vysvetluje, ze ho na zacatku projektu oslovil mlady dramaturg pracujici v ,,dost prestiznom divadle" s nabidkou spoluprace, od niz si sliboval, ze by mu mohla vratit nadseni pro profesi, kterou kdysi miloval. Zaroven dodava, ze ho kvuli zachovani anonymity bude nazyvat Alex.
Zpocatku se muze zdat, ze se tvurci prilis neberou vazne, postupne se vsak performance preklapi v konceptualni uvahu o vztahu umeni a reality.
Uz prvni minuta eponymniho predstaveni v publiku probouzi zvedavost a vyvolava radu otazek: O cem performance vlastne bude? Proc je na jevisti pripraveno jen projekcni platno? K cemu slouzi mala stage s nasvicenim? A samozrejme: kdo je onen zahadny dramaturg? Brzy se vsak ukaze, ze vse je jeste trochu jinak, nez se na zacatku mohlo zdat. V nasledujicich videich totiz Alexe ztvarnuje divka ve skolnim veku. Postupne zacina byt jasne, ze pribeh nebude jen o dvou mladych divadelnicich, ale take - a mozna predevsim - o ni.
Performativni prednasku uvedla v polovine listopadu Archa+, priblizne dva roky fungujici kulturni prostor na prazske Florenci, cilici predevsim na mlade publikum. Vedle poradani koncertu se zameruje na prezentaci soucasnych forem divadelniho umeni. Misto klasicke cinohry zde casto narazite na tanec, objektove divadlo nebo performance. Do teto kategorie spada i necelou hodinu a pul trvajici inscenace, ktera objevuje nove hranice dokumentarniho divadla a sleduje az archetypalni pribeh umelce na zacatku jeho cesty. Nejblizsi repriza je na programu ve stredu 17. prosince.
Adam Dragun je znamy predevsim jako polovina popularni kapely Berlin Manson, ktera spolu s hudebniky jako Eduv Syn, Dusan Vlk, Fvck_Kvlt nebo Viktor Ori reprezentuje novou slovenskou vlnu misici punk, elektroniku a rap. Po absolvovani herecke konzervatore nastoupil na VSMU v Bratislave, jez ovsem podle jeho vlastnich slov ,,po roce prestala naplnat jeho ocakavania". Rozhodl se proto odjet na Erasmus na krakovskou AST, kde se setkal s vyznamnym polskym dramaturgem Grzegorzem Niziolekem, z jehoz podnetu vznikla instalace s pozornost vzbuzujicim nazvem Prcat - ta stala na rozhovorech s prarodici o jejich intimnim zivote; dalsi respondentkou inscenace byla Dragunova spoluzacka a budouci spolupracovnice Olga Ciezkowska.
Spolecne se v roce 2022 prihlasili do open callu poradaneho Komunou Warszawa, byvalym komunitnim squatem a dnes jednim z center progresivniho performativniho umeni v polske metropoli. V performance nazvane Last Time My Parents Were in Komuna Warszawa, jejiz nazev castecne odkryva pointu celeho projektu, se zabyvali z anglictiny obtizne prelozitelnym konceptem ,,tough love" - tedy zamernym neprojevovanim vrelosti, typicky pri vychove deti. Dilo o rok pozdeji uvedli v Ziline na festivalu divadla a tance Kiosk, kde se setkalo s nadsenym prijetim publika. Nasledne dvojice v ramci kolaborativniho projektu prazskeho divadla Alfred ve dvore a bratislavskeho P*AKTu vytvorila inscenaci Deadline. V ni postava zaslouzile divadelni herecky rekapituluje svoji karieru, sve nejslavnejsi role, jez spojuje leitmotiv umirani na jevisti. Ve vsech trech dilech lze najit postupy, ktere Dragun v inscenaci Alex znovu ozivuje a dale rozviji.
Dragun ve sve praci pravidelne vyuziva formu dokumentarniho filmu. Kdyz hleda vhodneho predstavitele ci predstavitelku pro anonymniho dramaturga, usporada herecky konkurz. Na zacatku predstaveni tak divaci sleduji videa deti ve veku deviti az dvanacti let, jak se zadrhavaji pri cteni scenare, roztomile prehravaji domyslene emoce a stydlive koktaji sprosta slova, ktera uz sice znaji, ale boji se je vyslovit nahlas. Dokumentarni rovina se vsak brzy zacne prolinat se spekulaci. Dragun pracuje s nejistotou - divak nevi, kdo Alex vlastne je, a ani si nemuze byt jisty, nakolik je projekt promyslenou konstrukci a nakolik autentickym zaznamem umeleckeho experimentu. Prave tato neustala oscilace mezi realnym a inscenovanym je jednim z hlavnich zdroju napeti.
Dulezitou soucasti jsou take citace z kanonickych del. Ve varsavskem projektu, ktery se rovnez pohyboval na pruseciku dokumentarniho filmu, umeleckeho vyzkumu a v jistem smyslu i cinohry, nechali Dragun a Ciezkowska sve rodice precist Learuv monolog o vyhnani tri dcer z kralovstvi. Uryvek ze Shakespearova dramatu nejen vystizne formuloval komplikovanou rodicovskou lasku, ale zaroven tematizoval vztah herce a postavy.
Motiv herectvi se v ruznych podobach objevuje take v Alex. Otevira jej take prostrednictvim slavneho Ninina monologu ze ctvrteho dejstvi Cechovova Racka. Repliku prednasi Alexova predstavitelka, o niz se divak dozvi, ze od detstvi navstevuje dramaticky krouzek. Nactileta herecka tak tvori zretelny kontrast k vyhorelemu dramaturgovi - stoji na opacnem polu umelecke drahy, teprve vstupuje na cestu, kterou on uz zpochybnuje.
Prave prerod v umelce se ukazuje jako stezejni tema inscenace. Ta ve vrcholne scene vyuziva postup live cinema k zachyceni drastickeho detailu behem prehravani sceny smrti Amadea Mozarta, prototypu genialniho umelce, ktery sve posledni dilo dopisoval na smrtelne posteli. Dragun se k mytu genia a umeni jako nejvyssi obeti vraci proto, aby jej konfrontoval s realitou - s rutinou reprezentovanou omselym zazemim prestizni instituce, ale taky se silicim politickym tlakem, ktery umocnuje eticke dilema, zda setrvat, ci ne.
Takto popsana forma a s ni souvisejici otazky mohou na papire pusobit suse ci dokonce nadute. U mnoha podobne formalne orientovanych inscenaci tomu tak opravdu byva, Alex vsak predstavuje vyjimku. Dragunovi a jeho spolupracovnikum se dari komplikovane uvahy prevest do podoby, ktera je divacky pristupna, lehce ironicka, ale stale intelektualne podnetna.
Zpocatku se muze zdat, ze se tvurci prilis neberou vazne, postupne se vsak performance preklapi v konceptualni uvahu o vztahu umeni a reality. V samotnem zaveru se inscenace vraci k tematu vyhoreni a soucasne kulturni politice na Slovensku. Prestoze lze soucitit s frustraci tvurcu, toto spojeni pusobi mirne nahodile a nedotazene. Tyto drobne dramaturgicke nesrovnalosti vsak nedokazou zastinit silu celkove formy - slozite skladacky, kterou je radost skladat prave proto, ze nema jednoznacne rozuzleni.
Autor je redaktor kulturniho ctrnactideniku A2.