Minulou nedeli, kdyz jsme se v Cesku snazili vstrebat vysledky snemovnich voleb, se dely veci take ve Francii. Nove jmenovany premier Sebastien Lecornu predstavil sve ministry a ministryne, z nichz pouze tri jeste neridili v prubehu druheho Macronova prezidentstvi zadny urad, zbytek jiz minimalne jednou v exekutive pusobil. Seznam byvalych, soucasnych a budoucich ministru tak vypadal pomerne smesne.
To nejzajimavejsi ale melo jeste prijit. Nasledujici den, tedy v pondeli 7.10. podal predseda vlady pomerne necekane demisi. Prezident Macron ji prijal. Ovsem vzapeti premiera v demisi zaukoloval, aby behem 48 hodin nasel nejake reseni. Mezitim se rozhodl si predvolat temer vsechny predsedy a predsedkyne stran, ktere maji sve zastupce v dolni komore parlamentu, v Narodnim shromazdeni. Jedineho, koho nepozval, byli Nepoddajni (La France Insoumise, LFI) a Narodni sdruzeni (RN). Duvod, proc tak ucinil, neni uplne jasne, ale nejpravdepodobnejsi je, ze tyto dve strany jsou jedine, ktere volaji po uplnem a absolutnim rozkolu se soucasnym smerovanim macronismu. Pejorativne prezidentovu politiku nazyvaji ,,Makronii" - La Macronie.
Je totiz naprosto evidentni, ze Macronovo ego a stale zesilujici manicka predstava, ze on jediny ma pro svou zemi poradnou vizi, za niz je treba se bit hlava nehlava, mu zatim neumoznuje vzit jakekoli debaty o odstoupeni z funkce v potaz.
Behem patecniho ,,krizoveho setkani", jak jej prezident nazval, to chvili vypadalo, ze by snad ,,Manu" konecne pristoupil na system tzv. kohabitace (situace, kdy predseda vlady reprezentuje opacnou politickou ideologii nez prezident) napriklad se socialisty. Jejich vudci postava Olivier Faure uz si mozna i sbalil par veci, aby mohl nastoupit do parizskeho palace Matignon, kde premieri sidli, ale pozdeji odpoledne opoustela Elysejsky palac rozhorcena sefka Zelenych Marine Tondelier se slovy: ,,Levice vladnout nebude." A tesne pred patecni pulnoci Emmanuel Macron znovu jmenoval v pondeli odstoupivsiho Lecornu. Ten by tak mel sestavit vladu a zejmena zajistit, aby byl schvalen rozpocet na rok 2026.
Jak se sam nechal slyset v sobotu, ,,na pozici premiera se opravdu nahlasilo mnoho kandidatu." Kratce na to se nechali slyset take Republikani (tradicni pravicova strana odkazujici se na politiku generala De Gaulla), ze oni tentokrat jiz nebudou soucasti nove vznikajiciho kabinetu (doposud byl jejich predstavitel Bruno Retailleau napriklad na klicovem postu ministra vnitra). Vcera, v nedeli 12.10. se ve vecernich hodinach v Elysejskem palaci konala schuzka, na niz predseda vlady navrhl 34 jmen, ktera by mela obsadit ministerstva. Je to dle jeho slov ,,mix lidi z obcanske spolecnosti, zkusenych i mene zkusenych." Lecornu se snazil vyvarovat vsech, kdo maji prezidentske ambice. Na spravedlnosti napriklad zustava Gerald Darmanin, naopak na vnitro by mel nastoupit policejni prezident Laurent Nunez, ktery je znamy tim, ze legitimizoval policejni nasili proti protestujicim. Pri letmem pohledu na socialni site jednotlivych politiku a politicek je jasne, ze vlada rozhodne nema vyhrano, nektera z opozicnich stran planuje rovnou hlasovat o jeji neduvere, zbytek se zatim rozhoduje.
Ministri se poprve sejdou toto utery, Macron dnes odleta do Egypta, kde by mel dohlizet na mirovou dohodu v Gaze.
Francouzska hlava statu opakovane reaguje naprosto bezprecedentne a nepredvidatelne a zatim se nikomu nedari prijit jeho motivacim na kloub. Komentatori se shoduji, ze se timto krokem snazi ziskat vice casu, ale neni jiste na co. Behem minuleho tydne behaly medii zpravy, ze snad Macron tajne upozornil policejni prefektury, aby se pripravily na pripadne predcasne parlamentni volby, Elysejsky palac ale diskuze o dalsim rozpusteni Narodniho shromazdeni dementoval.
Jini odbornici se domnivaji, ze se mozna snazi zdrzovat debatu natolik, ze budou zakonodarci muset nakonec rozpocet schvalit ve zrychlenem procesu. Macronovi ale tece do bot poradne, dokonce i jeho byvaly verny druh Edouard Philippe (predseda vlady v dobe prvniho Macronova mandatu v roce 2017 a soucasny starosta pristavniho Le Havre a take oficialni ucastnik prezidentskeho klani v roce 2027) se nechal slyset, ze by ,,prezident mel naplanovat predcasne prezidentske volby, jelikoz zeme je absolutne neriditelna."
Take dalsi byvaly premier a Macronuv odchovanec Gabriel Attal otevrene mluvil o demisi hlavy statu. Nektere dalsi vyznamne tvare stale jeste tzv. prezidentske vetsiny (stran, ktere podporuji prezidentovu politiku) dokonce navrhovaly znovu otevrit vybusnou verejnou debatu o duchodove reforme, byvala premierka a soucasna ministryne skolstvi Elisabeth Borne zminila, ze ,,pokud by to melo umoznit ziskat stabilitu, tak by se mely duchody znovu stat predmetem parlamentnich debat." To ale prezident odmita, duchodova reforma je takove jeho ,,dite" a pokud by i to padlo, znamenalo by to, ze jeho druhy mandat bude spojeny jen a pouze s negativy. A to by zrejme neprenesl pres srdce. Drzi tak radeji celou zemi jako rukojmi.
Je totiz naprosto evidentni, ze Macronovo ego a stale zesilujici manicka predstava, ze on jediny ma pro svou zemi poradnou vizi, za niz je treba se bit hlava nehlava, mu zatim neumoznuje vzit jakekoli debaty o odstoupeni z funkce v potaz. Mene zrejme uz ale je, proc se tak moc brani kohabitaci s levici, ktere se podarilo castecne se opet sjednotit a zahajit debaty o dalsim spolecnem postupu, nebo s Narodnim sdruzenim. Pokud Macron v soucasne dobe plni svou roli, tak je to na mezinarodnim poli, coz je zrovna oblast, ktera i v pripade kohabitace prezidentovi zustava plne v kompetenci, o to mene je tedy jeho postoj pochopitelny.
Jeho popularita je temer na bode mrazu, jen zhruba 18 procent Francouzu mu jeste dokaze vyjadrit sympatie, naopak odbory maji za sebou dve uspesne mobilizace a rozhodne se nehodlaji vzdat. Situace tak zustava velmi neprehlednou a politickym stranam nezbyva nez se pripravovat na volby, at uz prezidentske, nebo parlamentni. A Francouzi samotni? Tem nezbyva nez zatnout zuby, mobilizovat se, organizovat se a doufat, ze bude mit tato taskarice brzy dernieru.
Autorka je spolupracovnice redakce.