S Ervinem o zranenich a traumatech | Anarchisticka federace

Nasazeni na fronte proti Z-fasisticke invazi neni zadny med. O svych zkusenostech mluvi jeden z tamnich anarchistickych mediku.

Ervin je jednim z bojovniku, ktere podporujeme od zacatku plne invaze. Tentokrat souhlasil, ze otevrene promluvi o necem, co je tezke vyjadrit zpusobem, ktery je pro ostatni srozumitelny a prijatelny. Tento obtizny a citlivy rozhovor se dotyka temat jako posttraumaticky syndrom (PTSD), propast mezi civilnim a vojenskym zivotem, neochota spolecnosti prijmout existenci traumat, ktera nejsou viditelna pouhym okem, obycejne lidske sny a mechanismy sebeobrany v podminkach, kde centralizovana pomoc temer neexistuje.

Chceme pripomenout, ze i uprostred kazdodenni reality valky existuji veci, ktere se snadno odsunou stranou a zapomenou. Jak se tato realita stava stale rozsirenejsi, zaciname verit, ze nektera temata nestoji za to diskutovat nebo poslouchat - v dobe, kdy je stale vice lidi, jimz nenaslouchame.

Mohl bys popsat, jak vypadal tvuj bezny den v aktivni sluzbe? Co obnasel?

Myslim, ze bychom se mohli bavit i o soucasne situaci, co? Pokud ano, pak jsou dve moznosti. Bud budeme mluvit o pusobeni v bojove misi, nebo o miste rozptyleni personalu v bojove zone.

Jedna se o dve odlisne situace s odlisnymi okolnostmi a odlisnym zacatkem dne, protoze behem bojovych misi neexistuje zadna ranni rutina. Prvni takove dlouhe nasazeni bylo na levem brehu Chersonske oblasti. Jednalo se o obojzivelnou operaci, pri ktere jsme prekrocili reku Dnepr na lodi. Na levem brehu jsem stravil osm dni a sedm noci. Hned od zacatku jsem vedel, ze to bude opravdu tezke, co se tyce jidla, spanku a tak dale. Kvuli neustalemu ostrelovani nebylo mozne poradne spat. Jakmile jsem usnul - ne proto, ze bych chtel spat, ale protoze jsem byl vycerpany -, probudilo me ostrelovani. A spanek jsem mel dost neklidny. Totez platilo o jidle. Jedinym ritualem, ktery mi prinasel radost, bylo vareni vody na prenosnem plynovem varici, abych si mohl pripravit caj.

Byl rijen 2023 a uz bylo docela chladno. Nemel jsem ani zadny spolehlivy pristresek - jen zakop zakryty plastovou folii a mirne zamaskovany vetvemi. To bylo vse. Uvnitr byl mokry pisek a nebylo mozne kopat hluboko, protoze puda byla uz bahnita. Paty den jsem byl tak unaveny, ze mi bylo jedno, co se deje, a trpel jsem nasledky po otresu mozku. Jen jsem sledoval zaby skakajici kolem me a mloky pobihajici sem a tam. Lezel jsem tam na vlhkem pisku, lhostejny k tomu, co se delo kolem me. Takhle zacinal kazdy den v te dobe, jako nekonecny pribeh.

Pokud jde o to, kde byl personal umisten, bylo to v poloznicenych vesnicich, v domech bez vybaveni. Ale porad to bylo jakesi utociste, kde jste mohli vicemene organizovat svuj kazdodenni zivot a nebylo tam moc operativni prace. V mem pripade, jakozto zkuseneho zdravotnika, byla moje role podobna roli venkovskeho zdravotnika nebo praktickeho lekare. Lide za mnou chodili s ruznymi potizemi. Vysetroval jsem je, predepisoval leky, provadel zakroky, daval injekce a nekdy i intravenozni infuze.

Mohl bys popsat, co se stalo, kdyz jsi byl zranen? Co presne se v tu chvili delo? Pokud doslo k vice incidentum, popis prosim kazdy zvlast.

Vzpominam si na ctyri takove pripady. Zadny z nich vsak nebyl zaznamenan zdravotnickou sluzbou. V nekterych pripadech jsem si trochu hral na hrdinu, v jinych nebyla mozna evakuace. Bylo to proste nerealne. Bud byla zraneni prilis vazna, nebo jsem musel zustat se skupinou jako jejich zdravotnik. Evakuace byla neproveditelna, takze se o ni nikdo nestaral.

Poprve se to stalo na podzim 2023. Byli jsme umisteni na ostrove na rece Dnepr. Probihala chaoticka minometna palba - reakce nepritele na nase lode pohybujici se v noci. No, nevedeli presne, kam se lode pohybuji, tak proste strileli 152 mm nebo minometne granaty do oblasti kolem ostrova. Byl jsem v zakopu, ktery nemel ani zadne kryti. Slysel jsem odpaleni a piskani a rychle se mi podarilo lehnout si na dno zakopu. Muj kamarad byl bliz mistu, kam mina dopadla. Doslo k vybuchu a strepiny letaly mezi vetvemi a vydavaly docela zajimavy zvuk, kdyz narazely do dreva. Citil jsem, ze to bylo velmi blizko. Kamarad rikal, ze vidi, jak se pred nim siri ohen. A tak jsme cekali az do rana.

Byl jsem rozruseny a bolela me hlava. Ale ani me nenapadlo zavolat veliteli radiem, aby nas evakuoval. Koneckoncu, v tu chvili jsem byl nejstarsim clenem skupiny. Byl jsem zodpovedny za ostatni. Rano jsme prozkoumali misto dopadu, ktere bylo asi 10 metru daleko, a videli jsme, ze to vyvratilo pomerne silny strom. Vybuch jsme opravdu pocitili. Ale to bylo to nejmensi.

Pote nasledovaly druhy a treti incident behem prvniho dlouheho vypadu na levy breh. Muj kamarad z prvniho pribehu a ja jsme se setkali se skupinami, ktere v noci prijizdely lodi, a navedli jsme je na jejich pozice. Prijezd lodi na konkretni misto na brehu byl obvykle doprovazen silnou nepratelskou palbou.

Mym ukolem bylo zapnout cervenou baterku, abych navedl kapitana a skupinu cestujici lodi, aby meli majak. V tu chvili zacalo velmi silne ostrelovani. Kdybychom byli na brehu, nevim, co by se s nami stalo. Nic dobreho, to je jiste. Tak jsem baterku privazal ke stromu a bezeli jsme do nejblizsiho zakopu. Stihli jsme to prave vcas.

Muj kamarad skocil do zakopu jako prvni a ja skocil na nej. Rekl jsem mu, at se posune dal, protoze se tam proste nevejdeme. Lezel jsem na nem a snazil se zustat alespon pod urovni zeme. Rekl mi: ,,To je vsechno, nemuzu se hnout." Byl to velmi melky zakop. Kolem nas se rozpoutalo peklo, nespocetne vybuchy, padajici vetve stromu a letajici trosky. Bylo to citit vsude kolem. Pak me jeden z ulomku zasahl do zbroje na zadech. V tu chvili jsem citil nebezpeci, protoze kolem nas byly desitky vybuchu - napocitali jsme jich asi 20 az 30. Meli jsme ale stesti, ze nas nic nezasahlo. Take me silne bolela hlava, citil jsem se dezorientovany a slaby. Vzal jsem si spoustu leku proti bolesti a nevolnosti, ktere mi v tu chvili pomohly, ale muj stav se zlepsil jen mirne.

Treti epizoda se odehrala na levem brehu, bliz k nepriteli. Ruska pozice byla asi 800 metru pres bazinu. V tabore bylo misto pro shromazdovani zranenych, kde jsem se snazil stabilizovat ranene a prevezt je na dalsi evakuacni mista. Bylo tam docela dost lidi. V urcitem okamziku nas nepritel zahledl pomoci dronu a zacal na nas strilet z minometu. Ze sveho zakopu jsem videl, jak granaty dopadaji jen 10 metru od nas. V tu chvili jsme tam meli jak zranene, tak lidi s otresem mozku. Pak nekolik min dopadlo velmi blizko. Lezel jsem na dne zakopu, zakryl si usi rukama a pritlacil prsty, abych utlumil hluk.

Jedna mina dopadla par metru ode me. Pak se rozletely okolni trosky a zasypaly me. Kdyz bylo po vsem, pohnul jsem rukama, ale stale jsem neslysel nic krome zvoneni v usich. Chvili jsem tam lezel, pak jsem se pokusil zavolat veliteli, aby pozadal o pomoc pro zranene. Moje volani bylo slyset a pochopeno, ale zvoneni v usich a muj zhorseny dusevni stav znamenaly, ze po pul hodine jsem mel pocit, ze ztracim vedomi. Tak to bylo. Jeden muz mel tezky otres mozku a ztratil vedomi. Dalsi byl zranen, kdyz pobliz explodovala mina. Postaral jsem se o ne a pozdeji toho vecera, kdyz jsem byl schopen se sam pohybovat na vetsi vzdalenost, jsem je odvedl k evakuaci, zatimco sam jsem zustal pozadu.

Pote jsem trpel neustalymi bolestmi hlavy, nespavosti a nekontrolovatelnou agresivitou, ktera prichazela ve vlnach. Bylo to vsak stale snesitelne, dokazal jsem to ovladat a nemyslel jsem si, ze se deje neco vazneho. O nekolik mesicu pozdeji, kdyz jsme se vratili na stejne misto, to zacalo znovu.

Dorazili jsme v noci. Rano jsem slysel drony a vybuchy. Slysel jsem zranene kricet a volat o pomoc zdravotnika. Pozadal jsem velitele o povoleni jit ven a pomoci. Rekl, ze musime pockat, protoze drony stale krouzily nad nami, coz bylo pro vsechny nebezpecne.

Chvili jsem cekal. Situace vsak byla ponekud absurdni: byl unor a ja si prave sundal boty a vlezl do spacaku, kdyz se to vsechno stalo. Trvalo mi deset minut, nez jsem si znovu obul mokre boty - abychom se dostali na nase misto, museli jsme projit vodou. Nikdy by me nenapadlo, ze mi nazuti bot zabere deset minut. Pak jsem zaslechl nedaleko krik. Najednou mi doslo, ze nazuti bot mi zabralo deset minut a ze utika cas, zatimco nekdo je zraneny a potrebuje co nejrychleji pomoc. Ale je dobre, ze se velitel vzpamatoval.

Popadl jsem svou lekarskou brasnu a vydal se k ranenym, ktere uz odtahli do jineho zakopu. V tom zakopu nas bylo pet. Zakop opet nebyl ani hluboky, ani siroky. Dva byli bez zraneni a vytahli ranene ven. Jeden z ranenych mel kriticke krvaceni na pravem rameni. Lezel celem ke mne, a tak jsem se o nej postaral jako o prvniho. Druhy zraneny vojak mel pod helmou ranu od strepiny a byl opravdu mimo. V zakopu nebylo dost mista, abych se mohl uplne schovat, tak jsem zustal v pruchodu. V tu chvili se vratily drony a samozrejme me uvidely, protoze nebylo kam se schovat. Jeden z dronu klesl ve chvili, kdy jsem natahl anestetikum do injekcni strikacky, abych osetril vojaka se zranenou pazi. Kricel mi do ucha, ze mu uz dali skrtidlo, ale ja jsem ho nasadil ucinneji. Krvaceni bylo pod kontrolou, tak jsem mu dal leky proti bolesti, aby mi nebranil v praci.

Prave kdyz jsem natahoval anestetikum do injekcni strikacky, uslysel jsem ty drony. Vsichni jsme si uvedomili, ze nemame kam utect. Objevili nas a chystali se zautocit. Pak se rozpoutalo peklo: prezivsi lezli na zranene a snazili se navzajem pouzit jako kryt. Je to velmi stresujici situace. Proste jsem si na ne lehl a drzel injekcni strikacku nad hlavou. Pripadalo mi to legracni. Humor je v takovych situacich snazsi zpusob, jak se s tim vyrovnat.

Slyseli jsme, jak dron klesa, a uvedomili jsme si, ze se chysta zritit. Hlucne narazil do jedne vetve, pak odletel a pak zase hlucne narazil do dalsi vetve. Ty dve vetve pravdepodobne zmenily jeho trajektorii, takze havaroval nekolik metru od nas, a ne primo na nas. Nad nami se rozletely trosky. Pozdeji jsem stabilizoval zranene, kontaktoval jejich velitele, pozadal o evakuacni lod a odvezl je na misto setkani. Krome otresu mozku se vsak u me objevily i psychicke problemy. Zvuk dronu narazejiciho do vetvi se mi cely den v hlave vracel a mel jsem pocit, jako by me to vtahovalo zpet do toho okamziku a vytrhavalo z reality.

Pozadal jsem velitele o dovolenou, ale behem ni se muj stav jen zhorsil. V noci jsem nemohl spat, a kdyz se mi to podarilo, mel jsem neustale nocni mury. Stal jsem se velmi agresivnim vuci svym blizkym. Mel jsem pocit, jako bych koutkem oka videl pohyb, ale nic tam nebylo. Temer neustale me bolela hlava a bral jsem spoustu ruznych leku proti bolesti, ale vetsina z nich byla neucinna. Mel jsem vysoky krevni tlak.

Jednoho rana, kdyz jsem byl na dovolene, jsem se probudil a citil se velmi slaby. Musel jsem jit ven, a kdyz jsem byl na ulici, mel jsem pocit, ze ztracim vedomi. Sel jsem do lekarny a pozadal, aby mi zmerili krevni tlak, ale odmitli. Rekli mi, ze mi ho mohou zmerit, pouze pokud si koupim tlakomer. Nemohl jsem se s nimi hadat, protoze jsem jim uz rekl, ze jsem vojak a ze jde o nalehavy pripad, ale v te lekarne meli takovy pristup. Misto toho jsem sel na diagnostickou kliniku a pozadal je, aby mi zmerili krevni tlak. Zmerili mi ho a byli prekvapeni, dokonce trochu vydeseni, protoze byl 80 na 35. To je extremne nizka hodnota. Obvykle jsem s krevnim tlakem zadne problemy nemel. Nekdy se zvysil. Ne kriticky, ale presto byl vyssi nez normalne. To mi take pripadalo neobvykle. Citil jsem se, jako bych mel zdravotni krizi.

Pak jsem se neoficialne obratil na psychiatricku a vysvetlil ji situaci, ze zatim nechci podstoupit lecbu, ale ze by mi mozna mohla pomoci s leky. Predepsala mi nekolik leku: leky proti uzkosti a antidepresiva. No, bral jsem je kratkou dobu. Nemuzu rict, ze by to vedlo k vyraznemu zlepseni.

Nasledne doslo k dalsi bojove akci na ostrove na Dnepru. Bylo uz leto. Behem jednoho dne jsme postoupili na palebnou pozici a nepritel rychle zjistil nasi polohu. Nejprve na nas zautocili zapalnymi zarizenimi z dronu. Ostrov zacal horet. Ohen se rychle siril a zpusoboval padani velkych stromu. Nasledovaly dalsi utoky z dronu a minometu. Pres to vsechno se nam podarilo dostat se k evakuacnimu bodu a behem jednoho dne jsme byli evakuovani.

Behem teto mise jsem vsak zazil neprijemnou situaci: vyhrezly mi hemoroidy. To vyzadovalo urgentni lecbu. Behem nekolika dni jsem byl v nemocnici. Podstoupil jsem operaci, po ktere nasledoval mesic rekonvalescence. V nemocnici jsem navstivil vojenskeho psychiatra a povedel mu o svem stavu. Predepsal mi silnejsi leky: antidepresiva, antiepileptika a antipsychotika. Diky temto lekum se muj stav vyrazne zlepsil, protoze jsem mu vysvetlil, ze jsem tak agresivni, ze bych mohl kvuli malickosti snadno nekoho zabit. Mel jsem epizody nekontrolovatelneho chovani. Nerekl bych, ze jsem byl na pokraji sebevrazdy, ale mel jsem sebevrazedne myslenky, i kdyz ne obsesivni. Nekdy, kdyz jsem neco delal, napadlo me, ze bych si mel vzit nuz a podrezat si zapesti. Tak to bylo. Pak jsem se to snazil racionalizovat a pochopit, proc me ta myslenka napadla v momente, kdy se nic nedelo. Nedokazal jsem si to vysvetlit.

Proste se to stane nekontrolovatelne a zda se to jako spravna vec, ale pak si reknu: ,,Proc to delam?" Navic si myslim, ze je to jen banalita, ale vyvinula se u me porucha prijmu potravy. Po operaci jsem za mesic zhubnul asi 15 kilogramu. Byl jsem tak slaby.

Take jsem nechapal, jak se muzu vratit do armady. Ale musel jsem se vratit, vysvetlil jsem to veliteli a oni si byli vedomi meho stavu. Takhle to uz trva rok.

Bral jsem ta antidepresiva. Uz jsem je prestal brat, postupne jsem davku behem mesice snizil na polovinu. Ale stale beru radu leku, abych mohl fungovat behem dne, z nichz nektere jsou sporne. Rekl jsem svemu psychiatrovi, ze bych mohl brat vysoke davky valia nebo pregabalinu, abych se citil vicemene normalne. Samozrejme mi rekl, ze to nemam delat a ze bych mel vyhledat odbornou pomoc. Jsem vsak stale v armade, takze mym cilem je fungovat a vyhnout se pobytu na psychiatricke klinice. Za timto ucelem uzivam ruzne stimulanty, hlavne sportovni doplnky stravy.

Takze stimulanty jako kofein a L-karnitin?

Kofein se snazim omezit, ale existuji ruzne predtreninkove doplnky, jako je kreatin nebo vitaminy a mineralni komplexy. Beru tyhle tablety po hrstech nebo rozpoustim prasky, aminokyseliny atd. Diky fyzicke aktivite me to vlastne vicemene udrzuje v chodu. Abych mohl normalne usnout, beru melatonin a pregabalin a moji pratele mi posilaji CBD oleje. Tak si muzu odpocinout, kdyz je to potreba, a pokracovat dal.

Nikdy jsi nechodil na terapii? Slo vzdy jen o leky?

Po operaci jsem chodil na terapii do vojenske nemocnice. Ale byl jsem tam asi jen trikrat. Celkem tri sezeni.

A neplanujes se na terapii vratit?

Chapu, ze je to potreba, ale... No, mam jine problemy... Nevim, jak to vysvetlit, ale behem dovolene je pro me tezke byt ve velkych mestech nebo mezi civilisty. Mam potize s komunikaci, protoze citim takove vyrazne nedorozumeni. Proto se chovam agresivne.

Ano, je pro me snazsi zustat v armade. Tady jsou vsichni v podobne situaci.

Dostavily se vazne problemy. Rozvedl jsem se s manzelkou. Uvedomil jsem si, ze jsem ji cinil nestastnou, protoze vetsinu casu plakala a snazila se mi domluvit - zejmena behem me dovolene. Misto toho jsem se ji a svym blizkym pratelum vyhybal - byl jsem hruby a drsny. Proste jsem to nedokazal ovladat. Ani jsem uz pak nechtel domu na dovolenou. Kdyz jsem byl v armade, stal jsem se tak odtazity, ze jsem nevedel, co ji mam rict do telefonu. Jak jsem mohl vysvetlit, co se deje? Mohl jsem to popsat, ale nedokazal jsem vyjadrit, jak se citim. Nedokazal jsem vyjadrit ani svuj dusevni stav. Bylo tedy snazsi nic nerikat.

Citis to same ohledne terapie, ze existuje obrovska propast mezi civilnim zivotem a tim, co prozivas, protoze terapeut pravdepodobne nepochopi tve emocionalni stavy?

Zel ano. To je ten hlavni bod. Protoze jsem tam pro sebe nemohl najit odpoved: ,,Proc je to tak?" To je skutecne pravda. Psychiatr, ktery byl ve vojenske nemocnici, byl vojak, ktery byl mnohokrat v bojove zone. S nim jsem mohl mluvit. Byl jsem si jisty, ze rozumi tomu, co mu rikam. Citim se vsak odcizeny a bojim se, ze me nikdo neposloucha.

Mohl bys ho napriklad pozadat, aby ti doporucil terapeuta s vojenskymi zkusenostmi?

Prisel jsem na kliniku, ale psychiatr, ktereho jsem chtel navstivit, byl na sluzebni ceste, takze jsem misto nej navstivil jineho. Popovidali jsme si a on mi okamzite rekl, ze musim byt prijat na kliniku na leceni. Pozadal jsem ho vsak, aby to nedelal, a vysvetlil jsem mu, ze jsem prisel neoficialne a ze by to zpusobilo problemy, protoze bych vypadal jako dezerter. To by zpusobilo problemy vsem, vcetne me a meho velitele.

Napsal mi doporuceni, ktere jsem mel predlozit hlavnimu lekari, aby mi muj velitel mohl napsat posudek a ja se mohl vratit s oficialnim doporucenim k lecbe. Samozrejme jsem to neudelal - doporuceni jsem znicil.

Jak jinak si pomahas krome sportovnich doplnku, aby ses vyrovnal se svymi emocemi? Je nekdo, kdo ti pomaha? Jsou to pouze tvoji kamaradi, nebo je i nekdo z tveho civilniho okoli, kdo te podporuje a pomaha ti vyrovnat se s emocionalnimi vykyvy?

Musim zminit, ze s civilisty nemam zadna blizka pratelstvi. Muzu jim vypravet o urcitych udalostech, ale nemuzu s nimi mluvit o tom, jak ty udalosti vnimam. Pomaha mi, ze se snazim cvicit, a dokonce i trenovat na mistni urovni. Spolecne se svymi bratry a sestrami ve zbrani jsem zakoupil ruzne sportovni vybaveni. Cviceni muze pomoci kontrolovat urcite dusevni stavy.

Napriklad muzu uvolnit agresivitu opakovanym zvedanim cinky.

Ale nejde jen o fyzicke cviceni. Vzpominam si, ze ses zapsal na lekarskou fakultu.

Ano, mam velkou nadeji. Chci pokracovat ve studiu, ziskat lekarsky titul, nebo dokonce vyssi vzdelani. Protoze v tomto ohledu mam sebevedomi, at uz jde o me ciny, organizacni zalezitosti nebo dalsi vzdelavani. Ano, to me motivuje.

Snazis se porad necim zamestnat?

Vis, asi pred rokem a pul jsem prestal verit, ze valka nekdy skonci. Nejen to, prestal jsem taky verit, ze dojde k nejake imaginarni demobilizaci nebo ze bude predlozen zakon o demobilizaci a podminkach sluzby. Proste jsem se rozhodl nedelat si nadeje, abych pozdeji nebyl zklamany, kdyz se to nestane. Ve skutecnosti to neni tak jednoduche, ale je treba se kazdy den necim zabyvat a vytvorit si nejakou rutinu. Pokud to neni mozne kvuli vnejsim faktorum nebo taktickym situacim, musi si ji clovek vytvorit sam. Proto kazdy tyden, nekdy i dvakrat nebo trikrat, vedu kurzy takticke mediciny. Neustale hledam informace o takticke medicine na internetu, abych se naucil neco noveho. Take kupuji nebo u Kolektivu solidarity objednavam drive nedostupne takticke lekarske pristroje a ucim se, jak je pouzivat. Tak to proste je.

To je asi zaklad meho zivota.

Pokud ti nevadi, ze se ptam, existuji nejake zvuky nebo obrazy, ktere vyvolavaji tve trauma? Pokud ano, jake?

Ano, ruzne zvuky mesta mi pripadaji docela rusive. Opravdu je nemam rad. A nutnost komunikovat s lidmi. Zel se mi casto zdaji sny o bojovych stretnutich, bud s pokracovanim, nebo s alternativnimi verzemi, kde vidim nepratelske vojenske cile a bezim varovat sve kamarady. Nebo se mi zdaji sny o utocich dronu - takove sny mam. Stal jsem se agresivni vuci ruske hudbe. Odmitl jsem ji pro sebe a reaguji spatne, kdyz ji nekdo posloucha na verejnosti.

A rusky jazyk take vnimam jako nepratelsky. Protoze si pamatuji pozice Rusu, slysel jsem je tam kricet a davat rozkazy. Ale ano. Vnimam ho jako nepratelsky vuci mne. Je velmi smutne, ze v Odese to tak vnimano neni.

Ale pokud si dobre vzpominam, v predchozim rozhovoru pro Kolektivy solidarity jsi jeste mluvil rusky.

Mozna, mozna ano. Pokud to byl videorozhovor, musel byt natocen na podzim 2022, nez jsem ziskal vetsinu svych bojovych zkusenosti.

To je pravda, ano. No, protoze jsem vzdy mluvil rusky, pochazim z Donecke oblasti. Ukrajinstina pro me byvala necim vzdalenym. Nepouzival jsem ji.

Stale mas pocit, ze potrebujes nejakou dalsi podporu? Pokud ano, jakou?

Osobne vidim reseni v lecbe na psychiatricke klinice. Prozatim se vsak teto moznosti branim. Pokusim se vysvetlit svuj soucasny stav.

Tam, kde ted jsem, je relativne klid, ale vsechno je relativni. Muzu spat az do deseti, nekdy i do jedenacti, protoze mam potize s usinanim. Kdyz zacinam den, nekdy jen sedim a pul hodiny ziram do prazdna a snazim se vymyslet, co mam udelat jako prvni. Kdyz na to nemuzu prijit, citim se tak ztracene. Pak se upnu na nejaky ritual, treba pripravu caje, a nejak se to zlepsi; je to jako prvni krok. Pak hledam dalsi krok a je to, jako bych se propracovaval do noveho dne. Nevim, jestli mi neco pomuze - mozna nejake leky, tezko rict. Myslim, ze samolecba rozhodne nepomuze, protoze mam pocit, jako bych prepinal vypinac, a to neni dobre. Ale situace s takovou nucenou lecbou je desiva.

Je to, jako bych nemel zadnou energii na to, abych mohl byt v armade. No, uz dlouho nemam zadnou energii. Ale nechapu, jak nebyt v armade. Mezi navratem domu a mym soucasnym stavem je nejaka propast.

Jak tomu rozumim, je rozdil i mezi tim, co bys poradil jine osobe s podobnou zkusenosti, a tim, co v soucasne dobe povazujes za spravne pro sebe. Poradil bys napriklad nekomu s PTSD, aby podstoupil terapii?

Ano, tenhle bod mi unikl, protoze kdyz jsem byl v nemocnici, navstivil jsem vojenskeho psychiatra, ktery mi diagnostikoval PTSD s dysforickou vzrusivosti. Je to porucha, ktera mi brani citit radost. Nevedel jsem, ze neco takoveho existuje, ale prijde mi to trochu zvlastni.

No, pokud by nekdo mel diagnostikovanou PTSD a tuto poruchu jako ja, doporucil bych mu navstivit psychiatra. To je jiste. Take bych doporucil, aby to udelal co nejdrive. Protoze ja jsem to mel udelat uz v roce 2023. Abych se vyhnul takovemu... Nevim, jak popsat svuj stav. Nevim.

Citim se velmi zmateny. Armada mi pomaha, protoze vim, co mam delat ve vetsine situaci. Pokud se neco stane, mam pripraveny plan akce. Vim, jak se zorganizovat, jak se pohybovat a jak poskytnout lekarskou a prednemocnicni peci. Umim to vysvetlit ostatnim, umim zorganizovat evakuacni skupinu atd. Mnoho situaci v armade mi pripada docela jednoduchych. V civilnim zivote mi vsak pripada, ze nic nevim.

Musim zacit svuj zivot znovu.

Mam pravdu, kdyz si myslim, ze v teto situaci jsi silne zavisly na vnejsich faktorech, ktere te nuti jednat? V civilnim zivote musi podnet vychazet zevnitr. Existuje vzhledem k tve pozici hodne vnejsich faktoru, kterych se drzis a ktere ti umoznuji odvratit pozornost od tohoto zmateni?

No, reknu vam, ze v armade, se svymi bratry ve zbrani, nemusim zadne procesy iniciovat. Zacinaji samy od sebe.

To mi veci velmi usnadnuje. Nemusim nic vysvetlovat, neni treba zadne dalsi usili. Staci, kdyz to reknu, a vsichni to pochopi. V civilnim zivote mi vysvetlovani neceho jine osobe bere hodne energie. Obvykle to delam s dikci prikazu, ktery nemam pravo pouzivat.

Ale tady v armade je to normalni.

Pokud si dobre vzpominam, nemas s rehabilitacnim systemem moc zkusenosti? Pomahal jsi uz nekdy lidem s rehabilitaci?

Snazim se o to, ale nekdy to zalezi na situaci. Napriklad se snazim organizovat veci tak, ze pozadam dustojniky z centra psychologicke podpory AFU, aby udelali svou praci a aspon provedli pruzkumy a testy personalu. Podarilo se mi tyto testy provest a distribuovat ve vojenske jednotce. Vojaci odpovidali na ruzne otazky. Ve vetsine pripadu jsme zjistili, ze uroven deprese je stredni nebo vysoka. Take se snazim nektere stavy primo potlacit pomoci ruznych leku.

Po stresovych epizodach, kdyz se vojaci vrati na sve misto, s nimi mluvim, abych urcil, jake leky jim poskytnout, aby mohli aspon spat. Nekdy za mnou prichazeji s konkretnimi pozadavky, protoze vedi, ze najdu i nejake leky na predpis, ktere jejich stav mirne zlepsi.

Zda se, ze i kdyz jsi sam neprosel rehabilitaci, vsiml sis veci, ktere by se daly zmenit nebo zlepsit, a snazis se na tom pracovat, ze?

Ano, ano, to je spravne slovo - snazim se. Rekli mi, ze jsem takovy; kdyz neco nefunguje, vytrvale se snazim najit reseni. Za to me respektuji, protoze nikdy neignoruji zadosti svych kamaradu. I kdyz to nespada do oblasti me odpovednosti, je to pravdepodobne neco, co spada pod Centrum psychologicke podpory AFU.

Nekolikrat jsem se zastal vojaku, kteri se opili. V nasi jednotce byli za predchozich velitelu proste ignorovani. Pokud vite, co tim myslim. Byli odvezeni k VSP (vojenske policii) a pote do zdravotnickeho zarizeni, kde bylo zaznamenano, ze byli pod vlivem alkoholu. Prisli o bonus za bojovou zonu, ktery cini stovky hriven, a navic dostali pokutu. Jinymi slovy, nikdo se neptal, proc se vojak opil nebo co se stalo. Nikoho to nezajimalo. Snazil jsem se pochopit duvod kazdeho takoveho pripadu. Kdyz jsem zjistil, ze nekolik vojaku neni schopno se se svou situaci vyrovnat, trval jsem na tom, aby dostali potrebnou podporu. Byli pod neustalym tlakem a takhle se s tim vyrovnavali. Je to, jako kdyz si vezmu valium nebo pregabalin, jenze to porad zustavam vykonny. Zatimco oni jsou ve stavu tezke alkoholove intoxikace a samozrejme mene funkcni. Takhle se mohli snaz vyrovnavat se stresem. Hledali alternativy. Takove vojaky jsem pres ty dustojniky doporucoval na lecbu.

Byl sis tehle problematiky vedom vzdy, nebo to prislo se zkusenostmi a motivaci hledat koreny problemu, kdyz vidis cloveka v takovem stavu?

Ano, ke zmene doslo po vyskytu stresovych situaci. Po prvnich minometnych utocich. Kdyz jsem si uvedomil, ze stres je obecne tezke zvladat, a tim spis bez vnejsi pomoci.

Na zaklade vlastni zkusenosti jsem se zacal snazit porozumet ostatnim. Totez platilo pro vojaky, kteri sest mesicu nevideli sve rodiny a byli taky nervozni. Odmitali plnit urcite ukoly, chteli opustit jednotku, jen aby mohli videt sve rodiny. Taky jsem se tak zacal citit, kdyz jsem se zacal zabyvat vlastnimi problemy.

Jak v teto souvislosti uvazujes o myslence poskytovat vojenskou pomoc decentralizovanym zpusobem? Veris, ze takove iniciativy maji budoucnost?

Z toho, co vidim, centralizovana pomoc vubec nefunguje. Ve skutecnosti proste neexistuje. Sam jsem navstivil psychiatra kvuli poruse prijmu potravy. Byla to moje terapeutka, kdo mi to navrhl, protoze jsem ji rekl, ze proste nejim, protoze to nepovazuji za nutne. Myslela si, ze bych mel navstivit psychiatra, i kdyz to byla hlavne moje vlastni iniciativa.

Bylo to poprve od operace, nebo podruhe?

Poprve.

Nefunguje to [centralizovana pomoc], proste neexistuje. Dustojnici psychologicke podpory AFU jsou zaneprazdneni papirovanim v hlavnim stabu. Ani neznaji vojaky ve sve jednotce. Nemaji poneti o jejich problemech, o tom, co se deje v rodinach vojaku, o jejich aktualnim psychickem stavu nebo traumatickych zazitcich z valky. O jake pomoci tedy muzeme mluvit? Nenavstevuji pozice, nevidi, jak lide ziji. Jen si drzi sve posty a to je vse.

Jednou jsem si prohledl dokumentaci, kterou jsou povinni vyplnovat. Chybi v ni informace o vetsine vojaku. Mela by obsahovat informace o jejich vzdelani, slozeni rodiny atd. Tyto informace chybi. V pripade tragicke situace nebude jasne, koho je treba informovat, protoze tyhle udaje v registrech proste chybi.

Nevidel jsem od nich zadnou iniciativu, vubec zadnou. Protoze lide, kteri zastavaji tyto pozice, se na ne zel dostavaji dost nahodne.

Nahodne v tom smyslu, ze jsou nepripraveni/nevzdelani? Nebo maji nejake vzdelani ci porozumeni, ale chybi jim motivace?

Vlastne nemaji zadne vzdelani. Pro dustojnicke pozice staci vysokoskolske vzdelani. Zel zadny z dustojniku, ktere znam, nema titul z psychologie.

Ani psychologicke vzdelani? [Na Ukrajine je psycholog proste nekdo s vysokoskolskym vzdelanim v humanitnich oborech. Nemusi to byt lekari a nemusi absolvovat dalsi specializovany vycvik v psychoterapii.]

Ano, ani to nemaji.

Proste absolvovali kurz a to je vse. Velkou otazkou take je, jak byly tyto kurzy organizovany. Pokud jste o tom slyseli, existuje protokol, ktery pomaha zmirnit bojovy stres vojaka v kriticke situaci. Existuje rada kroku, ktere je treba dodrzet. O tomto protokolu jsem se dozvedel behem kurzu takticke mediciny v Nemecku. Nepamatuji si, o jaky druh vycviku slo, ale rozhodne to nebyl muj prvni vycvik na bojoveho zdravotnika. Prvni vec, kterou nas naucili, byl protokol iCOVER. [Jde o komplexni protokol pro reakci na vysoce rizikove situace, navrzeny pro rychlou evakuaci a ochranu civilistu a vojenskeho personalu. ,,Identifikujte kamarada v nouzi, spojte se s nim, nabidnete pomoc, overte fakta, stanovte poradi udalosti a pozadejte o zasah".] Kazde pismeno odpovida akci, kterou je treba provest. K dispozici je take popis toho, jak by mela byt tato akce provedena. Zel, velici dustojnici nebyli s protokolem iCOVER obeznameni. Je to to nejmensi, co mohou udelat, ale ani to neznaji.

Pokud je centralizovana pomoc neucinna, vidis potencial v organizacich veteranu? Nebo by to take vyvolalo neduveru? Chtel by ses sam zapojit do takove iniciativy?

Ano. Je to urcite moznost. Mozna je to jedina ucinna moznost. Koneckoncu, povinna lecba je pomerne problematicka.

Dobre, tim jsme skoncili s otazkami. Velmi si vazim toho, ze jsi se s nami podelil o to, o co jsi mohl, a snazil se nam zprostredkovat nektere ze svych zkusenosti, ktere se nekdy tezko vyjadruji slovy. Chtel bys jeste neco dodat?

Chtel bych jen zduraznit tvuj nazor na nutnost organizovat veteranske organizace. Nehledam vdecnost spolecnosti za svou volbu kariery.

Chtel bych vsak, aby me spolecnost vnimala jako zdraveho cloveka, ne jako zraneneho nebo nemocneho vojaka s PTSD, ktery ma specificke potreby. Je ponekud smesne a nevhodne poslouchat projevy vdecnosti, zejmena od vysoce postavenych uredniku.

Kdyz valka zacala a prvni vlna dobrovolniku, vcetne me, se rozhodla, soustredili jsme se na neco uplne jineho. Ne na penize, ne na vdecnost. Chtel bych, aby vdecnost byla vyjadrena v podobe co nejrychlejsi socializace a navratu do zivota.

Rikas: ,,Chtel bych, aby me spolecnost nevnimala jako zraneneho nebo nemocneho." Co to v praxi znamena?

Po navratu vojaku z bojovych zon dojde k vyznamnemu socialnimu napeti. Neverim, ze na statni urovni budou zavedeny skutecne ucinne mechanismy pro kontrolu a reseni tohoto problemu. Nejspis se o to postaraji sdruzeni veteranu. Jinymi slovy, pujde o iniciativy zdola.

Jednoho dne behem dovolene jsem byl s prateli a jeden z nich pustil pres bluetooth reproduktor ruskou rapovou pisen o anarcho Putinovi. Dvakrat jsem ho pozadal, aby to vypnul, a pak jsem reproduktorem hodil o zed. Rekli mi, ze jsem blazen a ze bych me jit na psychiatrii. Na tvarich nekterych z nich jsem videl strach. Jeden z nich se me zeptal, jak jsem mohl rozbit neci majetek, ale jiny veteran ho umlcel. Nastalo napjate ticho, ktere jsem prolomil otazkami: ,,Co se stalo?" a ,,Proc to musim snaset?" Nikdo se me nezeptal, proc jsem to udelal, nezajimal se o to, jak se citim, ani co me k tomu vedlo.

Jinymi slovy, slo o odsouzeni agresivniho chovani vojaka. Samozrejme jsem mohl tuto zalezitost resit zdvorileji a vysvetlit, ze ruska hudba ve mne vyvolava negativni emoce, zejmena kdyz se v ni zminuje jmeno diktatora. Mohl jsem zminit, ze donedavna jsem poslouchal Letova a Janku Dagilevu.

Proto se domnivam, ze spolecnost neni pripravena na navrat vojaku do civilniho zivota a nepripravuje se na nej. Az k tomu dojde, bude to dalsi tragedie. Dojde k mnoha agresivnim a radikalnim reakcim.

Chtel bych se vratit a pracovat ve svem atelieru. Chtel bych, aby billboardy prestaly propagovat valku jako romanticke dobrodruzstvi s nejakym scenarem; chtel bych, aby sli hlidkovi policisti pracovat na frontovou linii; chtel bych, aby muzi na zahradach prestali sekat travu v maskacich MM14.

Zdroj:https://www.solidaritycollectives.org/en/injuries_and_traumas_ervin/